Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Případ je to zapeklitej a čert nám ho byl dlužnej, tenhle ASMODEUS. Parafráze slavného výroku policejního rady Vacátka byla kupodivu to, co mi ze všeho nejdříve a ze všeho nejčastěji začalo vyskakovat před očima po dlouhých a opakovaných poslechových seancích s novým albem klatovských thrashologů „Pobřeží královny Marie“. Vskutku, jak se postavit k tomu, když vámi oblibované kapele, jež vždy neochvějně držela prapor kvality v těch nejvyšších, nepřehlédnutelných místech, jakoby najednou na moment zeslábla vedoucí ruka?
Musím říct, že z alba věnovaného oceánům, vodě a příbuzným tématům může být jeden skutečně tak trochu na rozpacích. Formálně se tahle nahrávka zdá být naprosto v pořádku, neboť v zásadě přináší přesně to, co jsou od ASMODEA jeho věrní zvyklí slýchávat (a přináší to pochopitelně po dlouhých šesti létech nahrávací pauzy, což lze vlastně rovněž považovat za devízu). Jak břitva říznou svojskou thrashovou muziku plnou naléhavého vokálu Miloše Bešty, melodických kytarových koláží a uchu lahodících textů na bezpochyby zajímavé náměty, tedy v podstatě všechny erbovní znaky, jimiž kapela v domácích luzích proslula.
Jenže pokud pokročíme od formy k jejímu provedení, náhle je tady ono „jenže“. Jakmile totiž album pojmenované podle části australského antarktického území dorazí na konec svého hracího času, jakoby toho nezůstalo mnoho, co by v posluchači ještě dál mohlo doznívat a rezonovat, mnoho, o čem by měl ještě chvíli přemýšlet, mnoho, proč by si album chtěl pustit znovu. A přestože na nahrávce je nepřeslechnutelně dost zajímavých momentů (refrény takových „Aqua Aurum“ a „Boj o život“, uzemňující riff „Půlnočního studia“, podvodní ozvěna v „Za prstenem Nibelungů“, dráždivě nervní zvonky v „Ty, kdo vstupuješ“ či kompletně povznášející titulní skladba), případně se dokonce v souladu s asmodeovskými zvyklostmi dá říct, že jich prostě není vůbec málo, nějakým způsobem došlo k tomu, že mnohým skladbám navzdory tomu chybí jakási konkrétní uchopitelnost, respektive to, že si tu kterou z nich dovedete zpětně vybavit a chtěli byste ji například slyšet na koncertě. Což se nikdy dříve a zejména ne v případě předchozích dvou skvostných studiových nahrávek nestávalo a díky tomu také mohly spolehlivě atakovat mety nejvyšší („Past na Davida Kleinera“ obdržela hudební cenu Anděl za rok 2014, jen pro připomenutí).
No, skutečně. Nejspíš proto mě to neustále vrací k panu Vacátkovi, i když bych se tedy vsadil, že ani on by tuhle záhadu nevyšetřil. Co je na vině lze totiž zřejmě říct jen velmi těžko, neboť, jak jsem již zdůraznil, formálně je album opravdu naprosto v pořádku. Jen ten obvyklý a správný posluchačský pocit, ten se (alespoň tedy v případě autora téhle recenze) prostě jaksi ne a ne dostavit.
1. 10.944
2. Země za severním větrem
3. Aqua aurum
4. Nádech
5. Půlnoční studium
6. Za prstenem Nibelungů
7. Boj o život
8. Pobřeží královny Marie
9. Ty, kdo vstupuješ
10. Když volá Cthulhu
11. D.N.O. (Do neznámých oblastí, do nitra oceánů)
Skvělý je to. S Asmáčem jsme se hodně dlouho míjeli, bůhví proč; až teď v pokročilým věku to přišlo. Půlnoční studium je totální jeba a melodickej pochod v Rammsteinovským rytmu - Boj o život - jakbysmet.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.