Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Případ je to zapeklitej a čert nám ho byl dlužnej, tenhle ASMODEUS. Parafráze slavného výroku policejního rady Vacátka byla kupodivu to, co mi ze všeho nejdříve a ze všeho nejčastěji začalo vyskakovat před očima po dlouhých a opakovaných poslechových seancích s novým albem klatovských thrashologů „Pobřeží královny Marie“. Vskutku, jak se postavit k tomu, když vámi oblibované kapele, jež vždy neochvějně držela prapor kvality v těch nejvyšších, nepřehlédnutelných místech, jakoby najednou na moment zeslábla vedoucí ruka?
Musím říct, že z alba věnovaného oceánům, vodě a příbuzným tématům může být jeden skutečně tak trochu na rozpacích. Formálně se tahle nahrávka zdá být naprosto v pořádku, neboť v zásadě přináší přesně to, co jsou od ASMODEA jeho věrní zvyklí slýchávat (a přináší to pochopitelně po dlouhých šesti létech nahrávací pauzy, což lze vlastně rovněž považovat za devízu). Jak břitva říznou svojskou thrashovou muziku plnou naléhavého vokálu Miloše Bešty, melodických kytarových koláží a uchu lahodících textů na bezpochyby zajímavé náměty, tedy v podstatě všechny erbovní znaky, jimiž kapela v domácích luzích proslula.
Jenže pokud pokročíme od formy k jejímu provedení, náhle je tady ono „jenže“. Jakmile totiž album pojmenované podle části australského antarktického území dorazí na konec svého hracího času, jakoby toho nezůstalo mnoho, co by v posluchači ještě dál mohlo doznívat a rezonovat, mnoho, o čem by měl ještě chvíli přemýšlet, mnoho, proč by si album chtěl pustit znovu. A přestože na nahrávce je nepřeslechnutelně dost zajímavých momentů (refrény takových „Aqua Aurum“ a „Boj o život“, uzemňující riff „Půlnočního studia“, podvodní ozvěna v „Za prstenem Nibelungů“, dráždivě nervní zvonky v „Ty, kdo vstupuješ“ či kompletně povznášející titulní skladba), případně se dokonce v souladu s asmodeovskými zvyklostmi dá říct, že jich prostě není vůbec málo, nějakým způsobem došlo k tomu, že mnohým skladbám navzdory tomu chybí jakási konkrétní uchopitelnost, respektive to, že si tu kterou z nich dovedete zpětně vybavit a chtěli byste ji například slyšet na koncertě. Což se nikdy dříve a zejména ne v případě předchozích dvou skvostných studiových nahrávek nestávalo a díky tomu také mohly spolehlivě atakovat mety nejvyšší („Past na Davida Kleinera“ obdržela hudební cenu Anděl za rok 2014, jen pro připomenutí).
No, skutečně. Nejspíš proto mě to neustále vrací k panu Vacátkovi, i když bych se tedy vsadil, že ani on by tuhle záhadu nevyšetřil. Co je na vině lze totiž zřejmě říct jen velmi těžko, neboť, jak jsem již zdůraznil, formálně je album opravdu naprosto v pořádku. Jen ten obvyklý a správný posluchačský pocit, ten se (alespoň tedy v případě autora téhle recenze) prostě jaksi ne a ne dostavit.
1. 10.944
2. Země za severním větrem
3. Aqua aurum
4. Nádech
5. Půlnoční studium
6. Za prstenem Nibelungů
7. Boj o život
8. Pobřeží královny Marie
9. Ty, kdo vstupuješ
10. Když volá Cthulhu
11. D.N.O. (Do neznámých oblastí, do nitra oceánů)
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!