OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Začnu trochu netradičně – zvukem. Chápu, že tato švédská banda si vytyčila za cíl znít jako soundtrack k apokalypse a celkově zasadit posluchačovi tvrdý úder, ale produkce jejího čtvrtého alba to s tím tlakem už tak trochu přehnala. Už jsem se docela smířil s faktem, že trendem posledních let (teda už spíše desetiletí) je zvedat hlasitost nahrávek na úkor jejich dynamiky. Nicméně v případě „Ashen“ zní cela tato snaha už tak trochu kontraproduktivně. Zvýraznění „dynamických špiček“ jejich absolutním přebuzením způsobí spíše bolehlav než pocit dobře odvedené práce na poli těžkotonážní moderní metalové muziky.
Přitom HUMANITY'S LAST BREATH na letošním albu vcelku úspěšně rozvíjejí svůj koncept spočívající v nadmíru bězútěšném mixování extrémnějších kovových žánrů jako jsou deathcore, djent anebo death metal. První dvě jmenované škatulky po bouřlivém vývoji a obrovském nárůstu popularity, datovaným někdy mezi první a druhou dekádu 21. století, prošly takovou menší implozí, aby se ukázalo, že ve své čisté a ortodoxní podobě znamenají spíše žánrový apendix než progresivní budoucnost. Jejich šikovné mixování s jinými proudy však pozoruhodným způsobem dokázalo prodloužit životnost těchto trendů.
Švédská kapela je v tomto směru rozhodně příkladem hodným následování. Ačkoliv z mého pohledu letošní album nového příliš mnoho nenabízí, způsob, jakým postupně rozvíjí koncept svého předchůdce rozhodně stojí za pozornost. Posluchačsky stále dosti náročná záležitost – rytmické záchytné body pro takové to domácí podupkávání příliš nečekejte, však dokáže ze svých nepřehledných útrob nejednou vyplivnout i nějaký ten chytlavý motiv či rovnou refrén („Withering“, „Passage“).
Zajímavým nápadem je určitě zapojení folklorního motivu v „Instill“. Krátký prostor ponechán pro ženský sbor zpívající lidovou(?) píseň, brzy vystřídá nekompromisní nástup metalové našinerie, až se skladba postupně rozjede do pro skupinu nadprůměrných otáček. Onen folklorní motiv se však v jejím průběhu neustále navrací a v souhře s typickým dystopickým zvukem dodává celkovému vyznění ještě větší působivosti a naléhavosti.
Čtěte také: HUMANITY'S LAST BREATH - Välde / recenze
Co se Švédům stále daří více než dobře je schopnost navodit velice neutěšenou atmosféru blížícího se konce. V tomto směru velice dobře fungují i nové skladby. Těžkotonážní riffování, rytmická variabilita anebo neuchopitelnost, chcete-li, a samozřejmě všudypřítomná monumentálnost, občas hraničící až s teatrálností. Nunto však říct, že schopnost udržet balanc a nesklouznout k patostu a samoúčelnému vršení riffů si skupina dokáže podržet i na ploše recenzovaného alba.
Na druhou stranu zde letos neregistrujeme žádný velký progres, či překvapivý úkrok stranou. „Ashen“ tak lze charakterizovat především jako zajištění pozic a v dobrém slova smyslu ždímání konceptu vzniklého v nedávné minulosti. K nějaké veliké kritice však není důvod, neboť HUMANITY'S LAST BREATH dokazují, že z tohoto napajedla lze ještě po nějakou dobu stádo dobře vyživovat. Já se k tomuto stádu ještě rád přidám, ovšem příště už nějaké inovace a překvapení budou určitě potřebné.
Čtvrté album švédské skupiny oproti 2 roky starému předchůdci přiliš nového nepřináší. Na druhou stranu však jeho kvalitativní standard dokázalo udržet. Stačí anebo je to málo?
7,5 / 10
Klas Blomgren
- bicí
Tuomas Kurikka
- kytara
Buster Odeholm
- kytara, vokály
Filip Danielsson
- vokály
1. Blood Spilled
2. Linger
3. Lifeless,Deathless
4. Withering
5. Instill
6. Labyrinthian
7. Catastrophize
8. Death Sprial
9. Shell
10. Passage
11. Burden
12. Bearer
Ashen (2023)
Välde (2021)
Abyssal (2019)
Detestor (EP) (2016)
Humanity's Last Breath (2013)
Structures Collapse (EP) (2011)
Reanimated By Hate (EP) (2010)
Datum vydání: Pátek, 4. srpna 2023
Vydavatel: Unique Leader Records
Švédové na svém dalším albu vsadili na temnotu a zvukovou pekelnost. Je to zahulené a hutné, neustále rezonující v silově nazvučených kulisách a v tomto brutálním závoji aby člověk hledal vlastní obsah. Rozhodně se tomu nedá upřít působivost, mohutnost a výraznost, ale celé tohle produkční prostředí tak trochu schovává vlastní hudební obsah, kde se skupina jinak šikovně snaží deathcore a death metal základ deformovat i disonantně vrzajícími výpady. Ani tempo není většinou nijak závratné, prostě takové tuhé dusání překryté přeřvanou zvukovou hradbou, která po několika skladbách začíná unavovat. A nebo že bych na to byl už starý?
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.