Přiznám se rovnou, že v komplikované otázce přístupu k tvůrčímu vývoji CRYPTOPSY jsem to měl asi jako většina takzvaných „starých fans“. V devadesátých letech bezmezné nadšení a poté s albem „Once Was Not“ z roku 2005 těžká zkouška trpělivosti. Tuto jsem ještě ustál. Následné, a i na těchto stránkách už několikrát probírané dění už mě však vrhnulo do propasti. Škatulka s visačkou jména této kanadské kapely tak putovala do archivu s tím, že se k ní občas nostalgicky navrátím. Už tak trochu obligátní návrat „ke kořenům“ se však nakonec nevyhnul ani CRYPTOPSY a my tak několik posledních nahrávek registrujeme „starou dobrou“ tvář skupiny.

Zda-li se jedná o tvář úpřímnou anebo jen vynucenou, už pořešil kolega Martin Lukáč ve své recenzi bezejmenné desky z roku 2012 a já bych k tomu už nedodal nic nového či podnětného. Podobným úvahám na úvod jsem se chtěl spíše vyhnout, léč v případě této legendární brusky nešlo jinak. Trajektorie jejího směřování prostě nepřestane vzbuzovat vášně a to i navzdory faktu, že minimálně poslední dekádu už je opět pevně usazená ve svých původních kořenech. Letošní nahrávka v podstatě tuto skutečnost jen zvýrazňuje.

Žádné převratné změny tedy už nelze očekávat, což vzhledem k obsahu „As Gomorrah Burns“ ani nelze brát jako výtku. Album totiž nabízí v dobrém slova smyslu standardní nálož všeho, čim se CRYPTOPSY mohli chlubit už v minulosti. Nabroušená death/grindová jízda technického střihu od zkušených matadorů. Ti totiž moc dobře vědí, jak šikovně sestavit skladby hýřící rytmickou variabilitou a nenudícím dějem. Kdy je potřeba dupnout na plyn a kdy zase zpomalit a uvolnit napětí. Tohle všechno obsahuje hudba kanadských i v roce 2023. Samozřejmě, že je v tom i nepopíratelná dávka rutiny, ale na druhou stranu bez ní vám jen vášeň a zápal pro tvrdou muziku ne vždy postačí.

Svádět vše jen na rutinní přístup však v prípadě této nahrávky v žádném případě neobstojí. Na to ještě stále CRYPTOPSY nabízejí dostatek svěžích nápadů a kreativity a nic nenasvědčuje faktu, že by se to mělo v blízké budoucnosti změnit. Osmička skladeb nás na ploše o něco málo přesahující půlhodinovou hranici provede dávnější i nedávnou historií skupiny, k tomu přidá pár aktuálních pohledů na věc. Nečekejte však nějaké rabovaní starých šuplíků. Samozřejmě, že si skupina uvědomuje svoje silné stránky a i moc dobře chápe, co ji dělalo úspěšnou v minulosti. Snaha na toto navázat může dopadnout, a taky se tak i v mnoha případech děje, jako bohapusté sebevykrádání, případ těchto Kanaďanů má však naštěstí mnohem lepší vyústění.

Čtěte také: CRYPTOPSY - The Book Of Suffering - Tome 1 (EP) / recenze

Žánrově se opět pohybujeme někde kolem technického death metalu s příměsí grindujících motivů. Takovou pestrou divočinu jako v devadesátých létěch už však nečekejme. Zrychlit a pořádně se do toho opřít skupina umí pořád více než dobře, ale často se skladby překlopí i do středních temp. Zatímco tedy ve svých počátcích CRYPTOPSY akumulovali energii až do mohutných explozí, nyní ji raději postupně uvolňují, právě díky častým zpomalením a přechodům v občas až doomově znějící plochy. V praxi to však neznamená, že by skupina teď ztratila svůj nabroušený styl. V tomto směru se v jednotlivých skladbách stále odehrává dostatek dramatických minipříběhů. Osmička kompozic slušně odsýpá, baví častými a účelnými změnami temp a jako celek pěkně drží pohromadě. Prostě a jednoduše jedná se o velice příjemný poslech, ač to může s ohledem na žánrové zařazení nahrávky znít poněkud paradoxně.

CRYPTOPSY tímto albem svůj stín sice nepřekročili, na druhou stranu nabízejí po 11-leté pauze od poslední řadovky; vyplněné toliko dvěma minialby, velmi solidní sbírku oscilující mezi extrémnějšími metalovými žánry. Zkrátka pohybující se přesně těch v hudebních teritoriích, kde to skupině vždy slušelo nejlépe a kde i po letech dokáže nabízet (nad)standardní kvalitu. Takže je asi vše v pořádku, ne?