THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Příprava na sepsání recenze šestého alba amerických BARONESS nemohla vynechat ani opětovný poslech předchozího alba této skupiny. Důvodem bylo mimo jiné i připomenutí aspektu, který vzbudil možná nejvíce kontroverzí. Produkční stránka „Gold & Grey“ byle velice diskutovaným tématem a tento opětovný poslech opět potvrdil, že velice oprávněně. Tuto kapelu pocházející z amerického města Savannah sleduji už poměrně dlouhá léta a i když to ne vždy z mého pohledu šlapalo bez chyb, dá se říct, že jsem nakonec více či méně každou jejich nahrávku, když už ne spokojeně přijal, tak alespoň akceptoval. To taktéž platí jak pro tu předchozí a stejně tak i pro tu letošní.
Trend postupného „měknutí“ prohlubuje i album pojmenované „Stone“. BARONESS postupně, jako když letíte v balóně, odhazují pomyslné pytle s pískem, v tomto případě symbolizující hrubozrnné hoblování. Tam někde v dáli, a sem tam přeci jen i poněkud blíže („Magnolia“), je stále slyšet, že kdysi platili za přední představitele neotesaného kytarového zvuku made in USA, ale proces postupné transformace do vzdušnějších a melodičtějších kompozic je evidentně nezvratný.
Letos se konečně povedl i zvukový kabátek, takže nejsme nuceni poslouchat přebuzenou hlasitou tlakovou vlnu. Nějaká špičková dynamika se sice nekoná, nicméně spokojíme se i s faktem, že se nám BARONESS nesnaží vyhučet díru do hlavy. Popravdě si vzhledem k současné hudební poloze skupiny úplně neumím představit nějakou čistě „deathcorovou“ produkci, respektive by Američanům výrazně uškodila. Což se vlastně více méně stalo na „Gold & Grey“.
Jinak muzika samotná u mě i nadále zůstává v kategorii „nejdůležitější je mít na ní náladu“. Nechci tím říct, že mě BARONESS dokáží bavit jen v několika málo momentech. Spíše ty momenty potřebuji k jejímu plnému vychutnání. Několikrát jsem zaslechl (anebo spíše četl) i kritiku hlasového projevu Johna Baizleyho. Mně osobně i jeho melodický zpěv velmi dobře zapadá do stále tak trochu neotesané hudby skupiny. Ačkoliv obsah už je mnohem uhlazenější, než například na prvních dvou deskách, forma stále nepostrádá svoji úroveň živelnosti.
Čtěte také: BARONESS - Gold & Grey / recenze
Jako symbolizující znak bych zde na světlo vytáhnul asi silnější koketerii s psychedelií. Tam, kde se kdysi více hoblovovalo, se dnes opájíme repetitivními a zasněnějšími pasážemi („Choir“). Četné chytlavé a povedené refrény sice sem tam poskakují před hraniční tabulí s nápisem „říše sladkobolného kýče“, ale za čáru se naštěští nevypraví nikdy. Ona vůbec ta kombinace písničkovějšího přístupu s psychedelickými plochami už více než často evokuje kapely z konce šedesátých let. Od BARONESS, pro někoho možná naštěstí, nemusíme očekávat, že se na stará kolena stanou květinovými dětmi, inspirace v muzice západního amerického pobřeží konce šedesátých let tady však ke slyšení rozhodně je.
Té inspirace však nakonec není příliš na to, aby odklonila trajektorii hudebního vývoje na trase sludge – svérazná forma tvrdého rocku. Tu svéráznost bych rád zdůraznil i letos. Tuto kapelu si skutečně jen těžko s někým spletete. Možná to není díky nějaké výrazné originalitě, ale její sound prostě svébytný je. Vždy byl a zůstává jím i nadále. Stejně tak charakteristická barva hlasu frontmana Baizleyho. Někomu možná bude chybět hrubost starších nahrávek a dokážu to pochopit. Jinému prostě nebudou sedět četné melodické linky. U této kapely, možná více než u mnoha jiných, vždy platilo, že se nezavděčí všem. S novým albem plným zručně napsaných, více méně rockových, písní by však o spokojené posluchače neměla mít nouzi.
BARONESS si dále jednou ten svůj bigbít. Neotesanost sice už postupně nahrazují uhlazenějším projevem, muzika je to však stále příjemná a zábavná.
7 / 10
John Baizley
- vokály, kytara, klávesy, perkuse
Gina Gleason
- kytara, vedlejší vokály, klávesy, perkuse
Nick Jost
- basa, klávesy
Sebastian Thomson
- bicí, syntetizátory
1. Embers
2. Last Word
3. Beneath the Rose
4. Choir
5. The Dirge
6. Anodyne
7. Shine
8. Magnolia
9. Under the Wheel
10. Bloom
Stone (2023)
Gold & Grey (2019)
Purple (2015)
Yellow & Green (2012)
Blue Record (2009)
Red Album (2007)
A Grey Sigh In A Flower Husk (split s UNPERSONS) (2007)
Second (EP) (2005)
First (EP) (2004)
Datum vydání: Pátek, 15. září 2023
Vydavatel: Abraxan Hymns
Stopáž: 46:08
Produkce: BARONESS
Žlutá deska se mi líbila prakticky celá. Ale na novějších deskách aby člověk pěknou píseň hledal lupou. Novinka není výjimkou. Zase random kladení riffů či motivů, které nemají sílu zaujmout, a do toho Baizleyho snaha o zpěv, která má své limity. Obstojí "Anodyne" a "Magnolia" a to se mi zdá málo. Tedy se vlastně opakuju.
obrovske sklamanie pre dlhorocneho fanusika
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.