HOWL - Bloodlines
Problémem předchozího, 3 roky starého alba amerických HOWL se jevila být sázka na neotesaný zvuk, což mělo paradoxně být jeho předností.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Věrní fanoušci nezapomínají, a i kdyby náhodou, máme tady institut minialba pro případ, že na regulérní řadovku je ještě stále čas. Trio vagabundů BLACK TUSK si právě touto krátkou smrští vyplňuje prostor mezi posledním a následujícím albem a dělá to opět stylem pro sebe typickým.
Znatelný posun v hudebním směřování neznamená v případě amerických ZOZOBRA příklon k větší originalitě.
Osm let je asi pro většinu z nás poměrně dlouhá doba. Co by teprve měli říkat EFTERKLANG! Když tady tato dánská kapela v roce 2005 v rámci projektu EuroConnections hrála...
Touha po dokonalém a věrném zvuku je alfou a omegou poslechu hudby snad už od okamžiku, kdy byl představen první přístroj umožňující přenést zážitek z koncertního sálu do lidských příbytků.
Mediální šum týkající se čehokoliv souvisejícího s pojmem Írán nabírá v posledních letech na intenzitě. Mezinárodní diplomatická přestřelka ohledem kontroverzního jaderného programu je však jen špičkou jednoho velkého ledovce.
Je velice ošidné hned v nadpisu článku deklarovat žánrovou vyhraněnost hudby, o které chce pojednávat. S hudebními styly je to prostě svízel...
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.