Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Většina pamětníků devadesátek si to na to ještě určitě živě vzpomene. Ta skladba byla všude a nešlo před ní uniknout.
Tak a ještě jeden z restů loňského roku! Naší výroční anketou několikrát problesklo i jméno HOME FRONT a já osobně se musel se zahanbeným výrazem ve tváři ptát sám sebe – jak mi proboha tohle mohlo jen uniknout?
Velikou renesancí si na minulém albu prošli britští JUDAS PRIEST. Spolupráce s osvědčeným producentem Andy Sneapem dokázala v podobě desky „Firepower“ ze skupiny vydolovat mnohými už jen stěží očekávanou porci svěžího a velmi kvalitního heavy metalu.
Vidět švédské MESHUGGAH během necelého roku již podruhé je prostě příležitost, která se neodmítá.
Musím se přiznat, že od jubilejního desátého alba amerických DARKEST HOUR už jsem toho příliš mnoho neočekával.
Domácí thrashová horečka posledních let neustupuje. Ona naopak ještě sílí! Jak jinak si lze vysvětlit ten neustálý proud nových žánrových nahrávek tuzemských (včetně slovenských) kapel?
Dvě kapely z bývalého Československa. Dvě kapely náležící spíše do undergroundové a klubové scény.
Tak toto moc nechápu. Máme tady kapelu fungující více než dvě dekády, mající na kontě bezpočet alb a co víc – hoblující ortodoxní death metal...
Znalci jistě nebudou mít při poskytnutí jména kapely a názvu jejího alba žádný problém určit i její stylové zaměření.
Můžeme pořád dokola otevírat diskuse na téma „metalové retro a jeho přínos pro současnost“, ale nic to nezmění na faktu...
Na post-metalovém nebi nám začíná zářit nová kometa. Berlínsko-istanbulská čtveřice kuje železo...
Asi je tak trochu už zbytečné neustále omílat o tom, že tvořit tvrdší instrumentální muziku tak, aby to kromě muzikantů samotných bavilo i publikum není úplně tak nejlehčí disciplína.
Jednou z překvapujících a možná i trochu nenápadných událostí loňského roku je určitě comeback pražských SLUT.
MADDER MORTEM už rozhodně nemají potřebu kamkoliv spěchat. Na jejich další album jsme si totiž museli počkat více než 5 let.
Hodně poctivý náklad staroškolského grindcore z Města Andělů se členy SHITBRAINS, SULFURIC CAUTERY a RADIATION VOMIT. Excelentní práce bubeníka a na poměry žánru dost velká pestrost v riffech, celkové dynamice i barvě vokálů.
Hůře stravitelná záležitost i na poměry old school death metalu. Tito Švédové nikdy nejeli přímočarý smrťák, takže novinka vlastně nepřekvapí. Pokud vám vyhovuje fusion kuchyně okrajových forem metalu, nemůžete s tímto nevycválancem šlápnout vedle.
Standardní živák ARAKAINu, výjimečný snad jen tím, kolik let existence na něm kapela slaví. Skalní jistě odhalí, která z obsažených skladeb ještě živě nebyla sejmuta, nám ostatním (co jsme se zároveň nezúčastnili) však postačí pár orientačních poslechů.
Občas není ku škodě se nakazit nějakou tou retro nahrávkou vonící po trvalé, zvlášť když se člověk jinak soustředí hlavně na nové věci. Jen se to s inokulací nesmí přehnat, jinak tahle „dcerka Doro“ o mnoho víc než to prima-retro nenabízí.
Hudba těchto Kanaďanů nikdy nebyla na první poslech. Ale ani skoro dva měsíce po vydání se do jejich novinky neumím dostat. Je tu jen několik záchytných míst, které pro mě mají přitažlivost. To je v porovnání s předchůdci zoufale málo.
Norská obdoba MAXIM TURBULENC (co do rozměrů) hraje elektro rock/metal ozdobený slušným zpěvem. Pro svou zastřenou melancholickou atmosféru nabízejí příjemný poslech jinak ne příliš originální hudby na vlnách středního proudu.
Tore je mrtev a tohle je jeho poslední deska. Bohužel od začátku nepřesvědčivá elevator music, i když bohatě proaranžovaná. Chybí atmosféra. Tu nalézám až v poslední třetině. Avšak Garm je Garm, takže to ještě prohledám, jestli jsem něco nepřeslechl.
