Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je dobře, že si k nám začínají nacházet cestu i kapely jako PELICAN, či RED SPAROWES. Prvně jmenovaní zaplnili pražský Akropolis před měsícem a těm druhým se to samé povedlo v druhý květnový pátek.
Tak já už fakt nevím, co si s těmato chlápkama počít. Z přehrávače mi právě zní nové CD amerických straight-edge hardcoristů FREYA a mně ke splnění úkolu – sepsání jeho recenze – už hned zkraje dochází slova.
Když se na jaře roku 2005 po sedmi letech další řadovkou připomenuli newyorští UNSANE, dalo se předpokládat, že nepůjde pouze o jednu nahrávku. „Blood Run“ tak představoval vskutku čerstvou dávku noise rockového hemoglobinu a dva roky poté je tohle neúnavné trio zpět.
Klasickému vesnickému bigbítu se obvykle snažím maximálně vyhýbat, ovšem občas, zejména v momentech, kdy promo CD putuje po redakci jako horký brambor...
Jedním z našich četných recenzentských restů z minulého roku je i tato nenápadná a křehká nahrávka projektu (?) METALLIC FALCONS. Žánrově ne úplně lehce uchopitelná deska vyšla loni v červnu a za tu dobu si už stihla přilákat početný zástup obdivovatelů a vychutnávačů její zvláštní atmosféry.
Ve Švédsku pomalu abyste pracně hledali kapelu, se kterou neměl co dělat Thomas Lindberg. Těžko říct, zda-li předchozí tvorba NIGHTRAGE vzbuzovala pozornost hlavně díky jeho přítomnosti za mikrofonem...
Danny Boyle je tak trochu zvláštní chlapík, který točí zvláštní filmy. Po fenomenálním úspěchu z mého pohledu poněkud přeceňovaného „Trainspottingu“ si na své konto připsal několik dalších snímků vzbuzujících protichůdné reakce.
Ještě před několika měsíci by na vystoupení amerických PELICAN v Praze stačila kapacita malého klubu typu strahovské Sedmičky. Leč časy a trendy se mění a opětovný návrat kytarové muziky na výsluní začíná reflektovat i malá česká kotlinka.
Asi nejsem sám, kdo nemá příliš v oblibě pondělí. Povětšinou den plný špatné nálady a stresu se však občas dočká i příjemného zakončení. Tohle platilo i první pondělí letošního dubna...
Je to zvláštní. A DAY TO REMEMBER hrají přesně ten typ muziky, která mi zvykne jít dost na nervy a kterou já v mnoha případech považuji za absolutně podbízivou.
Současná ruská kinematografie patří k těm, jejíž zástupci se v naší oficiální distribuci příliš často nevyskytují, což je samozřejmě škoda. Po pádu železné opony ochably mimo jiné i kulturní vztahy mezi našimi zeměmi a hlavně mladším lidem kromě několika úsměvných reminiscencí na partizánské eposy už mnoho dalších vzpomínek na filmy pocházející z Ruska nezbylo.
Asi málokdo čekal, že po vynuceném ukončení činnosti lídrů moderního švédského grindu NASUM budou jeho zbylí členové jen tak zahálet. To třebas bicmen Anders Jakobson dlouho nelenil...
Minulý rok znamenal i pro death metal a jeho příbuzné žánry další bohatou albovou sklizeň, z níž mnohé plody jste měli možnost ochutnat i na našich stránkách.
Mocný triumvirát s Erikem Rutanem v čele nás koncem minulého roku obšťastnil svým prvním DVD nosičem pořízeným během loňské koncertní šňůry. Řádění těchto chlapíků jsme nezůstali ušetřeni ani v našem hlavním městě...
Lovecraftiánští heraldi otevírají dveře do dalšího studeného a nepřátelského vesmíru, který vás omotá chapadly plíživých riffů a sonickými horami šílenství. Náročný, ale nesmírně povznášející hodinový boj s monstry na pomezí BM, DM a doomu.
Nebezpečný sludge, doom, post metal s nádherně kanální francouzštinou. Zahulený zvuk a dusivé nálady, až se z toho svírá hrudník. À TERRE mě na první poslech dostali, uvidíme jak trvanlivé to bude.
U retro hevíků je klíč jednoduchý: buď to kopne, nebo ne. U těchto Švédů je situace ihned jasná. Příjemně dobový zvuk, přesvědčivý projev, jednoduché háky a príma veteránská atmosféra. Výsledkem je žánrově trve kolekce, kterou člověk vděčně vdechne.
Ejhle, špičkový německý debut našťouchaný bravurním technickým DM. Má to dost valérů, skvělou balanci mezi melodikou a zrůdnou agresí, zábavný vokál a explozivní basu, která evokuje klasiky žánru. Němci působí dojmem, že se pro první ligu narodili!
Košatý technický death, agresivní náklepy střídá progresivní hravost a přestože se jedná o brutální formu death metalu, je to i dostatečně čitelné. Povedený zvuk dává vyniknout všem instrumentálním parádičkám. A tempo je většinou zabijácké. Palec nahoru.
Tento šťavnatý mix proto-black/deathu s thrashovým zurvalstvom, nasratosťou a rýchlosťou sa mi veru pozdáva. Švédom to krásne hrá, tento debut u slovutných Century Media sa veru podaril.
Nové album skotských MOGWAI opět těží ze soundtrackových zkušeností skupiny, ale současně je cítit snaha vrátit se k postrockovým kořenům a především po produkční stránce ostřejšímu soundu. Tady bude co naposlouchávat.
