OPETH, BURST - Praha, Roxy - 19. prosince 2005
Uspěchanou předvánoční náladu přijeli do zasněžené Prahy zmírnit už dlouho očekávání švédští OPETH. Kapela, která je několik posledních let v čím dál větší oblibě fanoušků...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Uspěchanou předvánoční náladu přijeli do zasněžené Prahy zmírnit už dlouho očekávání švédští OPETH. Kapela, která je několik posledních let v čím dál větší oblibě fanoušků...
Tak tomu se říká fakt smůla. Máte dávno natočenou desku a její vydání vázne na neschopnosti dodavatele včas vytisknout booklety k CD. Tohle je případ košických NOMENMORTIS a jejich aktuálního počinu „Exterminating The Bastard Forces“...
Přiznám se, že někdy je pro mě psaní retrospektivních recenzí na legendární nahrávky velmi tvrdým oříškem. Každý, či už více či méně zarytý fanda má desku už dávno naposlouchanou a v mnoha případech i doslova vrytou pod kůži.
Spojenectví CRIPPLE BASTARDS + Obscene Productions je stejně pevné jako tři Svatoplukovy pruty. Za kult, který se kolem této italské kapely vytvořil, můžeme poděkovat právě jejímu častému účinkování na letním festivalu Obscene Extreme...
Přítomnost kanadských BURIED INSIDE v Praze jest příležitostí, která by se v žádném případě neměla propásnout. Společnost na toulkách Evropou jim dělali Finové ENDSTAND a Němci IN SEARCH OF A PERFECT WEAPON...
Ono je někdy potřeba si dát v kapele vzájemný rozchod. Dusná atmosféra se uklidní, pročistí se hlava a časem se nabere nová chuť i tvořivé myšlenky. V případě jihočeských ISACAARUM měl dočasný odchod vokalisty a textaře Chymuse zřejmě podobný účel...
David Cronenberg je v současnosti považován za kontroverzního režiséra. Ne že by jeho filmy byly nějakým způsobem skandální anebo šokující, ale určitě se všechny dají charakterizovat lakonickým konstatováním – „zvláštní“.
Polská scéna je co se týče vzniku nových a nových zajímavých kapel na tom nesrovnatelně lépe, než ta naše, což koneckonců neříkám poprvé. Jsem nucen si na tuto pravdu vzpomenout i během poslechu novinkového EP pětice říkající si NEUROTHING...
Dnes toliko populárnímu křížení HC a metalu se upsali i STRAIGHT pocházející z českomoravské Vysočiny. Výsledkem jejich píle je tohle třískladbové promo představující kapelu v aktuální formě a tvůrčím rozpoložení.
Touha zažít nevšední hudební zážitek a nepochybně hlavně možnost shlédnout bývalou členku legendy SWANS přilákala do pražského Rock Café odhadem tak 250 - 300 lidí...
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.