FEAR FACTORY - Transgression
Loňský návrat amerických FEAR FACTORY se podařil na výbornou. Kapela vydala velice podařené album „Archetype“, které bylo doslova napěchováno hitovými skladbami.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ještě stále vzpomínám na loňský Indigo Fest, kde nejen mě velmi překvapilo vystoupení, u nás do té doby neznámých, Slováků PERSONA NON GRATA. Energický a po instrumentální stránce bezchybný projev kapely ihned navnadil k poptávce po jejích studiových počinech.
Poučen z předchozích nezdarů dorážím na sedmičku čtvrt hodiny po avizovaném začátku produkce, ale ani to nestačí, a tak si spolu s několika ostatními hardcore labužníky ještě chvíli počkáme...
Hudební proměny některých kapel byly, jsou a ještě určitě i budou mnohokráte k neuvěření. Těžko by někdo při poslechu nekompromisních skladeb z famózního alba „Psalm 69“ (1992) amerického industriálního dua MINISTRY uvěřil...
Když mě zhruba v pět ráno vzbudil zvuk dopadajících dešťových kapek na střechu auta, mnoho důvodů k optimismu ohledně počasí jsem neměl. Ačkoliv nás škádlilo i v dalším průběhu dne...
Tok času je neúprosný. Ani se nechce věřit tomu, že letošní ročník kultovního festivalu Obscene Extreme nese pořadové číslo sedm. Asi mnohý jeho pravidelný návštěvník přizná...
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.