Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
THE RED CHORD z amerického Massachusetts je alespoň svojí současnou vydavatelskou firmou považována za jednu z nadějí současné tvrděmetalové scény. Kapela na sebe výrazně upozornila debutním albem „Fused Together In Revolving Doors“ v roce 2002...
Být dobrým policistou v současném velkoměstě obnáší mnohem více, než svědomité plnění služebních povinností a pečlivé dodržování zákonných norem. Romantická představa četníka vyzbrojeného pouze gumovým obuškem a kráčejícího městem...
Jestliže jsem si nedávno ve své recenzi comebackového alba „Size Matters“ amerických HELMET stěžoval na zbytečnost tohoto počinu a značnou tuctovost nabízeného materiálu...
S vypůjčeným a pošpanělštěným názvem básnické skladby slovenského klasika Jána Kollára „La Hija De Gloria“ (Slávy dcera) táhnou do boje západočeští EMPTY FEELING.
Američtí huliči CEPHALIC CARNAGE zase jednou navštívili Prahu a kromě marihuánového oparu po sobě nechali i velmi dobrý dojem z jejich povedeného vystoupení.
„Challenger“ je další z nepříliš početné řady nahrávek aspirujících na redefinování pohledu nezainteresovaného posluchače na hudební odnož zvanou hardcore.
Tak už je jasné, že metalcoreová epidemie naplno pronikla i do našich zemí a výsledky jejího řádění na sebe nenechávají dlouho čekat. Jedním z její produktů je split nahrávka dvou tuzemských představitelů tohoto hudebního proudu.
Celé čtyři roky trvalo, než se k nám vrátili britští PARADISE LOST. Druhdy doom metaloví průkopníci se už téměř celé desetiletí postupně vymaňují z metalové škatulky a můžeme se dnes jen domnívat...
Tak se zdá, že americká brutal death metalová scéna ještě ani zdaleka neřekla své poslední slovo. Reminiscenci zlatých časů s pořádnou dávkou agresivní progrese...
Nerad bych se pouštěl do nicotných úvah, ale fakt, že jsou u nás ISIS až tolik populární, mě překvapil. Velice slušně zaplněná Akropole však čítala i nejednoho fanouška kultovních GODFLESH...
Tihle pardálové coloradští mají zdá se ještě pořád dostatek tvořivosti, aby nám se železnou pravidelností předkládali po čertech kvalitní a zajímavá alba.
Životní cyklus hudebního trendu je pokaždé stejný. Některá z kapel, můžeme ji pojmenovat startérem trendu, příjde s něčím novým, či v čím dál tím víc častějším případě příjde s něčím...
V době vrcholících oslav šedesátého výročí ukončení nejkrutější genocidy v historii lidstva přichází do našich kin snímek, jenž čerpá svůj námět z jiného masového pogromu...
Pravda, tentokráte nebudeme pojednávat o zrovna horké novince, ale abychom dostáli své zpravodajské povinnosti vůči domácí scéně, představme si prozatím poslední studiový materiál mosteckých FOUR SEATS FOUR INVALIDES (dále jen F.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
