Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Další z nekonečné řady death/grindových splitek má na svědomí nizozemsko-francouzský dvojblok DESENSITISED a PEACH HER. Asi nemá cenu tvrdit, že zmíněná dvojice nepřichází s ničím novým a spíše se jedná o další nošení dříví do již tak přeplněného lesa.
Ach ta nešťastná zpoždění. Jedno z nich se nevyhnulo ani této akci, která v místo plánovaných 19. hodin začala až o 90 minut později, což mělo za následek...
Tak opět další putování za metálkem až na samotný okraj naší krásné stověžaté. Přiznám se, že nebýt klubu Black pes, tak o existenci Klánovic, exklusivní (byť vzhled vlakového nádraží vypovídá spíše o něčem jiném) čtvrti...
Jedním z rozhodně ne zbytečných reunionů byl i návrat americké death metalové legendy SUFFOCATION na scénu. Nové album „Souls To Deny“ na sebe nenechalo dlouho čekat...
Nevzhledná ukázka komunistického urbanismu – pražské jižní město, konkrétně jedna z jeho částí – Opatov, byla dějištěm druhého ročníku INDIGO festu. Festivalu...
Každá hudební odnož má své lídry, kteří bourají hranice a vytyčují nové horizonty. Jsou to právě oni, kdo něpřehlédnutelně ční nad průměrem a pro ostatní jsou téměř vždy nedostižným vzorem.
OPETH jsou v současnosti v kurzu. Není tedy divu, že je potřeba čím dál početnější fanouškovské obci nabídnout i něco víc, než jen klasické zvukové nahrávky.
Vyhlášená pražská sauna – klub Rock Café, už ve své historii zažila nejednu bizarnost a úchylárnu, ovšem hermafrodit Genesis P-Orridge a jeho (anebo její?
O statusu, který si za 5 let své existence dokázal festival Obscene Extreme vybudovat, už bylo na těchto stránkách napsáno více než dost. Bylo už jen otázkou času...
„S pomocí násilí můžeš zabít lháře, ale nemůžeš zničit lež, natož nastolit pravdu.“ Tak tato a další slova, jenž pronesl známý černošský kazatel Martin Luther King Jr.
Polský metalový kolotoč nabírá opět na obrátkách, aby nám přesně dle harmonogramu – v roce končícím sudou číslicí – přinesl další nadílku metalové ortodoxnosti a údernosti.
Mortiis, druhdy baskytarista slavných EMPEROR, si už nějaký ten pátek dláždí hudební cestičku coby sólista skrytý pod komickou ušatou maskou norského trolla.
Třetí ze série relapsáckých (v dobrém slova smyslu) vykopávek je plně zasvěcena nástupu silné vlny amerického death metalového hnutí z počátku devadesátých let minulého století.
Tak tohle bude fáááákt rychlý, páč co bych se s tím vypisoval, že jo? Tak tedy, abych vám alespoň něco sdělil. Představte si, že norští blackoví pankáči z DARKTHRONE mají (ano už zase!
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
