Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pár dnů po SUFFOCATION se Praha dočkala další metalové lahůdky. Tentokráte do Abatonu zavítali veteráni Bay Area thrash metalové scény EXODUS. Kapela s dvacetiletou historií přijela představit aktuální nahrávku „Tempo Of The Damned“...
Bezpochyby jednou z událostí roku na death metalové scéně byl návrat americké legendy SUFFOCATION, které před nedávnem vyšla deska „Souls To Deny“. Byla to první nahrávka kapely po šesti letech.
Koncertní dilema ze středy. 9. června jsem nakonec vyřešil ve prospěch HC hvězdiček HATEBREED (ve hře byla ještě brněnská zastávka ANATHEM-y). Díky mé vrozené lenosti se mi nechtělo cestovat do Brna...
Nějak se v poslední době přestávám v té záplavě všemožných reunionů orientovat. Jméno SUFFOCATION má však dostatečnou váhu na to, aby jeho znovuzrození nepadlo v zapomnění.
Zatímco většina národa s mobilem v ruce hledala tu svou superstar, já měl o té své, alespoň pro tento večer...
Jistě mi dáte zapravdu, že schůzky naslepo mají své neoddiskutovatelné kouzlo. Kouzlo neznámého láká a touha poznat onen tajemný protějšek na vlastní oči je velmi silná.
Americkým EXODUS se po mnoha peripetiích přeci jen nakonec podařilo nahrát novou desku. Když v roce 1997 kapela vydáním vynikajícího živáku „Another Lesson In Violence“ ohlásila návrat na scénu...
Časy povinných účastí v prvomájových průvodech demonstrujících úspěchy budování socialismu jsou naštěstí nenávratně(?) za námi a tudíž si člověk může svobodně vybrat...
Tak i naše malá republika se přece jen dočkala návštěvy legendárních norských black metalových nestorů MAYHEM. Kolik asi muselo chřtány této čtveřice protéct whisky...
Necelý týden po No Mercy fest-u ožívá pražský klub Abaton opět za zvuků tvrdé muziky. Tentokráte si v Libni dala dostaveníčko sestava vyznávající thrashcoreové rytmy s legendárnímí NYHC kazately PRO-PAIN v čele.
Rozpadli se, aby se opět mohli dát dohromady. Kolikrát už to tady bylo? Když se v roce 2002 znovuvydáním debutní nahrávky „Concrete“ po FEAR FACTORY definitivně slehla zem...
Zajímavá myšlenka uspořádat festival mimo hlavní letní sezónu přivedla do Prahy velice zajímavou sestavu čítající kolem 15-ti kapel. Pražský klub Abaton...
Kalifornští 40GRIT jsou dalšími z dnes již početné řady (nu)metalových čekatelů na výraznější komerční úspěch. Dopomoci k tomu by jim měla novinková deska...
Další přihláška do závodu o nejrychlejší hudební počin přišla z Francie, z týmu jménem MORGUE. Asi tak nějak by se dala ve stručnosti popsat náplň tohoto disku pro mě doposud naprosto neznámé kapely.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
