R.E.T. - In Love With Blood
Šedá a červená. Barva duševního smutku a barva horké lidské krve. Barvy smrti a života. Barvy nového alba třineckých Reaction Ecstasy Trance odrážejících pochmurnou atmosféru zapomenutého zákoutí naší vlasti.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Šedá a červená. Barva duševního smutku a barva horké lidské krve. Barvy smrti a života. Barvy nového alba třineckých Reaction Ecstasy Trance odrážejících pochmurnou atmosféru zapomenutého zákoutí naší vlasti.
Kult. Toto jediné jednoslabičné slovo vystihuje celou podstatu Danzigovy temné životní dráhy. Danzigova zaprodaná pekelná duše, hororová vizáž a bizarní myšlenkové zkraty textové i hudební složky jsou neklamným a příznačným poznávacím znamením tohoto satanova dítka.
Nehostinný ostravský kraj upadá do tajemného ticha nečitelné budoucnosti. Zešedlá a opuštěná zákoutí zaprášených ulic se noří do soumraku, ohnuté stromy s nadějí natáčející své koruny k posledním prosvítajícím paprskům životodárného slunce a krajina umlká s pocitem nejistoty ve své chvějící se duši.
Do světa se probudilo nové dílo, které má na svědomí norská nezařaditelná skupina Source Of Tide. Toto album, jež má název „Blueprints“, je natolik progresivní a zajímavé...
Hrozivá šedočerná obloha.Převalující se kupy mračen nepropustí byť jen jediný sluneční paprsek. Hromobití. Těžký vítr si pohrává s mořskou hladinou a škodolibě posílá vlny vstříc ostrým útesům.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.