DOBROU NOC A HODNĚ ŠTĚSTÍ - ... zrádci vlasti
George Clooney pro mě dlouhá léta představoval další světélko v plejádě hollywoodských hvězdiček, které si své místo na mléčné dráze show bussinesu zasloužily utěšeným výzorem...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
George Clooney pro mě dlouhá léta představoval další světélko v plejádě hollywoodských hvězdiček, které si své místo na mléčné dráze show bussinesu zasloužily utěšeným výzorem...
Na počátku byla novela Johna W. Campbella „Who Goes There“. Skvělý nápad umístit skupinu arktických výzkumníků tváří tvář mutujícímu organismu z hvězd a nechat je vydusit v atmosféře nejistoty nese stigma doby vzniku (1938) a z literárního hlediska je ledva průměrný.
King Kong. Zvláštní, ale v našinci tento fenomén velké pohnutí nevyvolá. Není se co divit, vždyť toto monstrum vždy náleželo spíše americkému kulturnímu kánonu a v Evropě bylo jen hostem.
Pokus ukotvit na papíře jakousi definitivní slovní podobu dojmů z Ajvazovy knihy „Prázdné ulice“ připomíná snahu popsat stále se proměňující trsy písmen a z nich rostoucích obrazů...
Před každou recenzi díla amerického divno-vizionáře Tima Burtona budu si již pomalu chystat navoněný liebesbrief, ve kterém se vyznám z velkých citů k jeho režisérskému umu...
Rok 1996 se zdá být magickou křižovatkou, na které hned několik pohřebních procesí obrátilo své umrlčí káry směrem k rockovým světlům a černý tér nechalo ležet v prachu cesty.
Fakt, že od jisté doby se sveřepé německé beranidlo snaží svému bušení ubrat na sveřeposti, unikl asi málo komu, kdo k tvorbě RAMMSTEIN přičichl. Časy úderného kytarového diska a siláckých póz demoliční čety kolem Tilla Lindemanna vzaly pomalu za své na minulé řadovce „Reise...
Bylo to na podzim... snad roku 1996, nevím, už je to dávno a všechno kolem vybledlo, ale ne ten pocit, který jsem měl, když mi kamarád poprvé pustil „October Rust“ amerických excentriků TYPE O NEGATIVE.
Bavorští BLACKEVIL jsou takový Eintopf stylů tvrdšího metalu. Je tam od každého trochu, nejvíc heavy a thrash, ale i dalších ingrediencí jako speed, black, death. Jsem ve stádiu rozvažování, zda je za tím složitější koncept, nebo je to jen Eintopf.
Příjemně energický, hravý a silový progresivní metal plný i výrazných melodií. Hudba nezastírající inspirace u CONCEPTION nebo KAMELOT, perfektně prezentovaná a doplněná dominantním vokálem ve stylu Roy Khana. Cílová skupina je tím jasně definovaná.
Kytarista Wes Thrailkill se svými druhy předvádí další instrumentální divočinu, která kromě metalové progrese nabízí i odbočky do mathrocku, djentu, nebo dokonce i elektroniky. Fanoušky kytarových hrdinů typu PLINI určitě potěší.
Minule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.