THE TANGENT - A Place In The Queue
Ač jejich debut vyšel teprve v roce 2003, přesto se parta vynikajících instrumentalistů z různých koutů prog rockového nebe stihla do análů žánru zapsat už třikrát zlatým písmem.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na počátku byla novela Johna W. Campbella „Who Goes There“. Skvělý nápad umístit skupinu arktických výzkumníků tváří tvář mutujícímu organismu z hvězd a nechat je vydusit v atmosféře nejistoty nese stigma doby vzniku (1938) a z literárního hlediska je ledva průměrný.
King Kong. Zvláštní, ale v našinci tento fenomén velké pohnutí nevyvolá. Není se co divit, vždyť toto monstrum vždy náleželo spíše americkému kulturnímu kánonu a v Evropě bylo jen hostem.
Pokus ukotvit na papíře jakousi definitivní slovní podobu dojmů z Ajvazovy knihy „Prázdné ulice“ připomíná snahu popsat stále se proměňující trsy písmen a z nich rostoucích obrazů...
Před každou recenzi díla amerického divno-vizionáře Tima Burtona budu si již pomalu chystat navoněný liebesbrief, ve kterém se vyznám z velkých citů k jeho režisérskému umu...
Rok 1996 se zdá být magickou křižovatkou, na které hned několik pohřebních procesí obrátilo své umrlčí káry směrem k rockovým světlům a černý tér nechalo ležet v prachu cesty.
Fakt, že od jisté doby se sveřepé německé beranidlo snaží svému bušení ubrat na sveřeposti, unikl asi málo komu, kdo k tvorbě RAMMSTEIN přičichl. Časy úderného kytarového diska a siláckých póz demoliční čety kolem Tilla Lindemanna vzaly pomalu za své na minulé řadovce „Reise...
Bylo to na podzim... snad roku 1996, nevím, už je to dávno a všechno kolem vybledlo, ale ne ten pocit, který jsem měl, když mi kamarád poprvé pustil „October Rust“ amerických excentriků TYPE O NEGATIVE.
Ačkoli ani jeden z naší tříčlenné výpravy nepatřil mezi typické konzumenty dramaturgie festivalu Benátská noc, který by si zřejmě zasloužil přízvisko rockový...
Tuomas Holopainen už se dávno vidí jako skladatel vážné hudby s rádoby geniální orchestraci, takže co jiného by vytvořil než příliš melancholické, unavené a nízkoenergetické dílo, že i Lord K. Philipson by se po letech vyřádil.
Z nových, doteraz nepočutých kúskov ma na prvé počutie baví asi iba "Children Of´Ata. Celé je to nejaké rozťahané a bez energie. Toto nie sú NIGHTWISH, akých mám rád.
Chutná jednohubka pro skalní příznivce. FATHER BEFOULED už přes patnáct let zasahují tam, kde je třeba ukojit poptávku po tvorbě ranných INCANTATION. Příjemné EP, které akcentuje spíše jednodušší stránky kultovní „pillardovské“ éry americké legendy.
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!