DEVIN TOWNSEND - Synchestra
Dlouho očekávaný dýchánek. Vlastně ani tak dlouho ne. Devin se v poslední době docela pochlapil a začíná to sekat jak Baťa cvičky. Až to trochu zavání jistým metalově spřízněným Pítrem tentonocem ze Švédska.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dlouho očekávaný dýchánek. Vlastně ani tak dlouho ne. Devin se v poslední době docela pochlapil a začíná to sekat jak Baťa cvičky. Až to trochu zavání jistým metalově spřízněným Pítrem tentonocem ze Švédska.
A je to tady. Rok 1993 je pro IRON MAIDEN rokem velkých změn. Opouští je veleznámý a veleslavný Bruce Dickinson a Maidni jsou nuceni se pustit na tenký led rizika povolání.
A je to tady. Další nenápadné půl album z dílny polských kovotepců, nekorunovaných králů death metalu. Člověk už trošku tone v záplavě jejich diskografie a má určitou tendenci přehlížet některé nepodstatné věci...
Tak jsme se konečně dočkali. V koncert ARCTURUS, mnohými zbožštěného a mnohými zatracovaného pilíře severské hudební smetánky, bych ještě před rokem a půl ani nedoufal.
Rok 1990 nebyl jen přelomem desetiletí, ale i další mírným schůdkem v historii IRON MAIDEN. Tentokrát ovšem schůdkem dolů. Sinusoidy života se projevují i u heavymetalových veličin a britská pětka je toho jasným důkazem.
Tak mé milé ovečky a ovčáci, dnes si dáme po delší době sólo recenzi na Maidny. Čas nám hraje do rukou (někomu dokonce do karet - pozn. korektora), protože právě v těchto dnech vstupuje na trh bez valné propagace živák „Death on the Road“.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.