IRON MAIDEN - Sedm synů ztracených v čase
Tak. Neuplynulo mnoho řádek od mé pitvy pověstného „The Number of the Beast“ a na přetřes přichází další z titulů IRON MAIDEN, na který si v od(p)borné kritice nikdo nedovolí otevřít hubu.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak. Neuplynulo mnoho řádek od mé pitvy pověstného „The Number of the Beast“ a na přetřes přichází další z titulů IRON MAIDEN, na který si v od(p)borné kritice nikdo nedovolí otevřít hubu.
Personální rošády už v minulosti potopily hodně kapel. Stačí vzpomenout na idylické vztahy v DEEP PURPLE (odkazuji tu na ně často, takže bych nerad vyprovokoval dojem...
Víte, co vznikne zkřížením energie SEX PISTOLS a hudební preciznosti DEEP PURPLE? Heavy metal. Takže vlastně IRON MAIDEN. Asi si říkáte, jaký má smysl psát o téhle vlajkové lodi heavy metalu 80.
Tak jste se přece jen dočkali. Nejen nové desky NILE, ale i mé váhavé recenze na ni. Byl to opravdu záhul rozplést zpráchnivělé zbytky sarkofágů a dostat se hnijící mumii takříkajíc na dřeň.
V některé věci člověk už ani nedoufá. Koncert EMPEROR, koncert původní (té druhé původní) sestavy PINK FLOYD a nebo BLACK SABBATH. Všechny tyto konstelace byly a jsou v určitém časovém období utopií a zbožným snem masy fanoušků.
To byla teda rychlost! Je to sotva pár měsíců, co se na pultech objevila vykopávka „1996 DEP Session“ a už tu máme novou nálož aktuálních fláků. Komerční úspěch asi inspiroval pana Iommiho natolik...
Dlouhá čekací pětiletka je konečně u konce. Společný projekt dvou metalových titánů, Hansiho Kürsche a Jona Schaffera našel konečně kompletní podobu v pořadí druhém kotoučku a myslím...
Abych hned na začátku přiznal barvu. Klasický heavy metal s občasnou výjimkou starých klasik (IRON MAIDEN, vybrané statě z MANOWAR – zdravím Shnoffa! - a hrstka dalších) dobrovolně moc neposlouchám.
Člověk se někdy nestačí divit, jak je ten svět relativní a jak moc modulární je pro nás zdánlivě nemanipulovatelný čas. Zdánlivě. Existuje totiž několik fyzikálních teorií jak dokázat časové dilatace i různé plynutí času vzhledem k inerciálním soustavám.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.