BLACK LABEL SOCIETY - Mafia
Musel jsem se smát, když jsem nedávno viděl u kolegů z Marastu v novinkách velkolepě vypadajícího Zakka Wyldea, bok po bohu s jistým Alexi Laihem a nějakým kytarovým cmrndalem...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hle! Vizte! Tatík Ozzy nám po delší přestávce slétl z rockového Olympu, aby nám nadělil… další best of ?! Ne, neděste se. I já si myslím, že výběrů z jeho stáje bylo za posledních deset let už dost a nejspíš bych o tuhle krabičku ani okem nezavadil...
Vážení milí čitatelé. Jakožto redakční psycholog (pozn. autora - Jak vidíte, psychologie není jen progresivním výdobytkem skupiny METALLICA, nýbrž dobovou nutností a nedělitelnou součástí metalu jako takového a stejně tak i jeho periodik.
Ták a máme to tu komplet. Alexi a jeho opilecká smečka vrací úder aneb village holocaust z Finska propukl. Ale oni se za to ani moc nestydí. Vždyť i název KYLÄHULLUT by se dal z finštiny přeložit doslova jako „vidláci“...
A je to tady. Mnou patrně nejvíc očekávaná deska z českých luků a hájů dorazila pod recenzentskou sekyru. Nijak se netajím s tím, že mě česká scéna skoro vůbec nezajímá a kapel stojících za poslech pro moji maličkost je…skoro žádná.
Tak jsem tomu přece neutekl. Můj vztah k IRON MAIDEN je asi v okolí všeobecně známý. Fakt, že britskou úderku řadím v rockové historii až na první místo a neustále se k ní vracím nebude pro nikoho patrně velkým překvápkem.
Tak takhle to dopadá, když dojde skupince Finů náhle pitivo. Náhle, tedy dřív než je síla libého moku stačí sklátit pod stůl. V návalu nudy se pak začnou ploužit po místnosti (typicky po zkušebně) směrem ke svým nástrojům a než dorazí další zásoby...
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.