Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když AMARANTHE v roce 2011 vydali svou prvotinu, objevily se jako obvykle tři různé tábory. Tomu největšímu to bylo jedno...
Země tisíců jezer je melodickému metalu zaslíbená. THE DARK ELEMENT je sice nové uskupení, uvedeme-li však jména dvou hlavních protagonistů...
Arjen Anthony Lucassen je neúnavný. Takřka každý rok musí vypustit nějaký materiál, přičemž počty jeho vedlejších projektů neustále narůstají. Věrný zůstává pouze svému vlajkovému projektu AYREON.
Společné turné EPICA a POWERWOLF zní jako docela logický krok. Zřejmě ani jedna kapela by větší sál sama o sobě nevyprodala.
Je skutečná radost poslouchat trýzeň v podání švédských EVERGREY. Tom Englund a jeho parta se na minulé desce „Hymns For The Broken“ vrátili ke svým kořenům...
EPICA se stali stálicí metalové scény, které se za posledních deset let podařilo zcela bez škobrtnutí si svou pozici upevňovat. Bezesporu díky tomu, že nepolevují a pravidelně vydávají nová alba.
Bude tomu více jak rok, kdy se poprvé objevily ukázky z připravovaného alba švédských melancholiků BESEECH. A bude tomu tak půl roku, kdy jejich nové album vyšlo.
Obal desky evokuje, že jde o další tributní nahrávku, kdy méně známé kapely vzdávají holt písním Ronnieho Jamese Dia. Skutečnost je však zcela opačná.
Nové album francouzských melancholiků PENUMBRA na sklonku loňského roku přišlo jako blesk z čistého nebe. Tahle kapela se zformovala v polovině devadesátých let a krátce zazářila ve vrcholném období gothického metalu na přelomu tisíciletí.
Dle kalendáře Tobiase Sammeta je letos rok AVANTASIE. Loni kupodivu nic, rok předtím EDGUY, o další rok zpět AVANTASIA a tak dále. Ne že by v tom byl podstatný rozdíl...
Umberto Eco se po relativně krátké pauze vrací s novým románem. „Nulté číslo“ je svým způsobem netradiční dílo. Netradiční svým rozsahem. Možná by ani označení „román“ nést nemuselo...
STRATOVARIA ARCTICA se po pár letech opět ozvali. Vlastně se ozval Jani Liimatainen, z jehož hlavy nápad na CAIN´S OFFERING vzešel. To bylo koncem minulé dekády...
HELLOWEEN jsou rozjetá lokomotiva, která se žene plnou parou vpřed i přes to, že mnohdy pod kolejemi chybí pražce nebo dokonce i koleje samotné. Je to spolehlivý stroj...
SIRENIA vydala své již sedmé studiové album, od toho ostatně pochází i jeho název. To svědčí o neúnavnosti Mortena Velanda pokračovat ve svém díle, které započal po odchodu ze své původní kapely TRISTANIA.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
