GAZPACHO - Missa Atropos
Bohyně Atropos má pro každého z nás připravené své nůžky, aby přestřihla nit života přesně podle naměření své sestry Lachesis. Stává se tím katem, který vykoná neodvratné...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když v roce 2005 vydali BETWEEN THE BURIED AND ME svoji desku „Alaska“, na které do té doby neslýchaným způsobem zkombinovali různé styly, stali se středem pozornosti na metalové scéně.
Pokud ještě nejste přesyceni všemožnými post odnožemi hudby a stále vás neomrzelo nekonečné omílání inspirací ISIS, MONO, PELICAN a dalších zasloužilých skupin...
Antonín Procházka, herec, scénárista a režisér, občasně označovaný jako plzeňský Molière, je typickým příkladem umělce, který díky svému specifickému hereckému projevu nikdy příliš nezářil z pláten kin nebo televizních obrazovek.
„Okem“ děravého digipaku se pojďme podívat do hlubin prehistorie Země. Na výlet nás pozývají němečtí THE OCEAN, i když mluvit o současných THE OCEAN COLLECTIVE jako o německé skupině je příliš svazující...
Pokud jsem v souvislosti s albem „Everyone Into Position“ mluvil o typickém představiteli britské větve neo-progu, pak je třeba při pohledu na následovníka „Frames“ přibrzdit v jednoznačné kategorizaci a rozšířit luhy a háje...
Agresivní hardcore plný metalového feelingu, burcujících rytmických kanonád, techničtějšího skřípění kytarového zápřahu a uřvaného vypjatého vokálu, tento dnes trochu pozapomenutý model progresivnějšího new-school přinášejí NORA...
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.