Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ženoucí se vlna slunečního větru ozařuje horizont úplně nepozemské krajiny, ve které se rozprostírají podivné květy fantaskních barev. Propad mimo skutečnost zatřese hlavou a vyvrhne posluchače až kamsi do nekonečnosti vesmíru...
ABSTRACT ESSENCE je celkem mladá domácí skupina, která se o své místo na scéně začala ucházet demosnímkem „Lost Life“ v roce 2004. Přesto v sobě v lednu 2007 nahrané album „Aftermath“ nese fluidum vyzrálých hudebníků...
Být první v božském pantheonu, shlížet z výšin a kynout nepoučitelnému lidstvu, se shovívavostí vládce Olympu trestat člověčí zpupnost a nezištně obdarovávat oblíbence.
To, jak zajímavý stylový posun naservírovali Kanaďané THE END na albu „Elementary“, už asi každý zaznamenal. To, že odklon od extrémů k poněkud lehčí formě postihuje širší oblast kanadské scény...
Co jiného čekat od veteránů melodického punk-rocku než tradici. Možná by někdo u punku čekal buřičské nadšení a bourání konvencí, jenže punk a především punk-rock samotný už o tom dávno není a vrásky na tvářích členů BAD RELIGION navíc jasně prozrazují jak dlouhá byla pouť...
Svíravý pocit vlastní nerozhodnosti padající na oltář snah o získání prestiže, dilema mezi snahou ukázat osobité já a touhou po uznání, pokusy roztrhnout se vedví i slepit do jediného malého kotoučku ambiciózní kreativitu a komerční průbojnost.
Massachusettsští CASPIAN představují ve své podstatě tradiční podobu post-rocku, za jehož expanzí do širšího povědomí hudební veřejnosti stojí třeba islandští SIGUR RÓS.
Mnohaletá snaha Duncana Pattersona navázat na své ANATHEMOVSKÉ období pod hlavičkou ANTIMATTER se do značné míry minula účinkem. Po studené strojovosti (snad s výjimkou skladby „Psalms“) nudného debutu „Saviour“ se sice tento projekt vypjal ke slušnému výkonu na „Lights Out“...
Současná doba přeje kapelám, které více či méně čerpají od THE MARS VOLTA. A byť je diskutabilní, zda se alespoň někdo z nich přibližuje charismatu tohoto vzoru...
Hudba, ve které absentují vlastní hudební prvky, zvuk odplouvající kamsi do oblasti ruchů, které snadno zapadnou a smísí se s městským šramotem, aniž bychom si všimli...
Progresivní indie punk poprock, takto divoce a značně nestandardně bych zkusil označit album „Set Sail The Prairie“ oregonských KADDISFLY. V jejich hudbě je totiž možno najít bouřlivou progresi stejně jako poprockovou pohodu.
O tom, že špičková produkce, zvuk, image, promotion i kvalitní instrumentální výkony nedovedou zachránit hudbu, když se jedná ve své podstatě jen o slabé napodobení již stagnujícího trendu...
Neosobní zamlženost současného světa hraje na struny depresí. Tváře konformního davu a svíravý pocit příslušnosti ke stádu. Nejistý pocit vlastní výjimečnosti dostává na frak...
Prokládání tvrdě hardcorových ataků nervózními ozvuky DEFTONES a vstřícnějšími melodiemi, to již v minulosti vyčleňovalo floridské POISON THE WELL z běžného metalcoru a dávalo skupině specifické místo i v rámci vlny takzvaného NWOAHM...
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
