BENEATH THE SKY - What Demons Do To Saints
Další z představitelů dnes již značně fádní vlny new-metalových obrozenců slyší na jméno BENEATH THE SKY. Vydavatelství Victory se zkrátka snaží vytěžit maximum z trendu...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
ZAO se zřejmě rozhodli rozporcovat předchozí album "The Funeral Of God" na drobné fragmenty a spolu se svou minulostí je narvat do kanálu. Špinavé řeznické nástroje pak bez cavyků s mytím použili na plastickou operaci vlastní tváře...
Ti, kdož prochází kolem navenek střízlivě se tvářící budovy postrocku, často zahlédnou jen vývěsní štíty, které těm šťastnějším obyvatelům této kolonie namalovala komerční média.
EXPLOSIONS IN THE SKY a MONO, dvě uznávané veličiny z různých koutů světa pojí nejen stylová spřízněnost, ale také jméno vydavatele, který v roce 2006 oslavil již deset let své existence.
Nemohu si pomoct, ale deska „Make This Your Own“ působí jako dokonalá parodie na poprock. Avšak vůbec ne špatná, to co dokáží COOPER TEMPLE CLAUSE vytěžit z často až podbízivých popěvků si prostě zasluhuje obdiv.
HELLA to jsou v podstatě Spencer Seim (kytara) a Zach Hill (bicí), kteří si v počátcích jako instrumentální duo vystačili zcela sami, a nejen to, získali si i respekt v určitých stylových kruzích.
MELECHESH to je především svět staré Mezopotámie a Sumeru, kouzlo zaniklých civilizací, bájných měst, okultismu a magie, víry v mýty a pověstí vyprávějících neuvěřitelné historie těch nejstarších období lidské minulosti.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.