UNDEROATH - Define The Great Line
Metalcoru je v poslední době skutečně moc, snad až příliš, neboť mnohé skupiny se jen vezou na vlně komerční úspěšnosti tohoto hudebního směru. I já už na tento styl hledím s jistým despektem...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Metalcoru je v poslední době skutečně moc, snad až příliš, neboť mnohé skupiny se jen vezou na vlně komerční úspěšnosti tohoto hudebního směru. I já už na tento styl hledím s jistým despektem...
Jednoduše „The Split“ je nazvané společné CD dvou skupin pohybujících se již značnou dobu na české (přesněji moravské) corové scéně. Znojemští X-CORE a brněnští PITBULL DIESEL nám tak nabízejí pomyslný souboj svých hudebních vizí naplněných představami o moderní hardcore hudbě.
Rocková (post rocková) hudba prostá toho nejpřirozenějšího hudebního nástroje, který si člověk nosí všude sebou, tedy lidského hlasu, prožívá v současné době svých pět minut slávy.
Bez jakýchkoli skrupulí a hezky na plný pecky startují své nové album Američané NORMA JEAN. A tak první dojem je jednoznačné setrvání ve velmi agresivní a uřvané poloze divokého hardcore s občasnými odlehčujícími emo vsuvkami.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.