THE AUTUMN OFFERING - Revelations Of The Unsung
Victory Records jsou vydavatelem velmi agilním, neustále vytahujícím z rukávu nové a nové nadějné mladé skupiny. Jednou takovou by měli být i THE AUTUMN OFFERING.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Cáry špinavě tmavých vodou nasáklých mračen a z té bouřkové černoty vylétající opeřenec, žádná hrdlička, žádný barevný papoušek, jen temně zbarvený havran naznačující jedinou únikovou cestu z apokalyptické potopy...
Opěvování Mao Ce-Tunga jako velikána historie, komunismus jako představa vrcholně dokonalé společnosti, třídní boj jako charakteristická vlastnost kapitalistické společnosti a emo-pop-rocková hudba jako prostředek propagandy levicové ideologie.
Tyler Semrick-Palmateer býval zpěvákem kanadských THE END, na druhém albu „Within Dividia“ už sice týral hlasivky nový vokalista Aaron Wolff, ale fanoušci si jistě vzpomenou na Tylerovy hlasové kreace z debutu „Transfer Trachea Reverberations From Point False Omniscient“.
Když si milovník rychlých kol sedne do nového modelu sportovního vozu, těžko bude hned zčerstva hledat nějaké nedokonalosti, naopak, zcela se ponoří do vychutnávání si pocitu něčeho nového a užívání si té nádherné volnosti...
GOD FORBID jsou skupinou, jejíž jméno se hodně často objevuje v souvislosti s novou vlnou amerického metalu, což není vlastně nic jiného než lavina především metalceorových skupin...
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.