CROWBAR - Lifesblood For The Downtrodden
Zakořeněnost - asi ten nejvýstižnější výraz, kterým jsem schopen vyjádřit ono sveřepé setrvávání ve stylově „čisté“ ponurosti, kterou si do erbu vložili Američané CROWBAR.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hned na úvod své recenze si neodpustím rouhavý výkřik - „ABORTED zklamali“. Ale pozor, nenechte se touto hláškou odradit, neboť jakékoli zásadní prohlášení ještě nemusí znamenat obecně negativní výsledek.
Sešeřelá večerní Plzeň třiadvacátého dubna přivítala v klubu Divadlo pod Lampou hudebního hosta z Moravy, který už hodně dlouhou dobu do těchto míst nezavítal.
Floridští INTO THE MOAT nám před nedávnou dobou naservírovali svoji prvotinu „The Design“, na které se projevil značný potenciál těchto hochů. Skupina se zdá být velkým příslibem do budoucna a díky jejich propracovanému přístupu k „hrubé“ hudbě z nich může vyrůst slušný dravec.
Po velmi melodicky našlapané a posluchačsky přívětivé desce „In Absentia“ nám PORCUPINE TREE přinášejí porci hudby částečně se vracející k psychedelicky zabarvenému přístupu známému z jejich starších počinů.
Zborcený svět lidských bolestí, niterných traumat, šílených snů a představ byl odedávna inspirací k vytváření fantastických paralelních světů zrůd a monster...
Kanadská úderka THE END se se svým povedeným druhým albem „Within Dividia“ dostala do povědomí i mnohých fanoušků v našich krajích. Přesto tato skupina díky poněkud provokativnímu hudebnímu projevu balancuje snad až na hranici kontroverznosti.
Protinožci ALCHEMIST nejen že vypustili díky své současné příslušnosti k Relapse Records svá poslední CD na evropský trh, ale v loňském roce jsme je mohli vidět na turné jehož jednou zastávkou byla i Praha.
Příručka pravého a jediného UG psaní jasně uvádí, že pro kvalitu recenze je zcela nezbytné popsat i obrázkovou poutavost obalu. Podržím se tedy tohoto pravidla a vychválím ponurého rozčepýřeného strašáka...
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.