INTO THE MOAT - The Design
Pokud se budeme pídit po odpovědi kam spěje dnešní floridská metalová scéna, možná mnohé nepřekvapí, že i zde se to už nějakou tu dobu hemží skupinami...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Rozhodl jsem se (po nedávné recenzi „nečerstvé“ desky BETWEEN THE BURIED AND ME) opět poněkud zpronevěřit proti koncepci přinášet především recenze aktuálních počinů a protentokráte jsem si k medializaci vybral první a zatím i poslední album Kanaďanů ION DISSONANCE...
Rakušané FORCEDOWN se probudili k životu v létě roku 2002, stvořili CD demo „Meaningless“, trochu si zakoncertovali, prošli personálními změnami a v prosinci loňského roku zalezli do studia aby tam připravili CD „Immortality of Words“.
Při vyslovení jména Fredrik Thordendal se asi každému vybaví stále živá, přesto dnes již legenda MESHUGGAH, které je tento kytarista členem už od jejího založení v roce 1987.
Album „Unquestionable Presence“ vpadlo do světa, který byl nasycený množstvím stylově se často překrývajících, ale i tříštících hudebních produktů. Ze švédského Sunlight Studia a pracek Thomase Skogsberga se do světa dostává prvotina DISMEMBER...
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.