ATHEIST - (část 2.) Na scéně plné žraloků
Pro ATHEIST, pardon, stále ještě R.A.V.A.G.E., je rok 1986 okamžikem, ve kterém nacházejí druhého kytaristu Marka Sczawtsberga a na konci roku nahrávají demo „On They Slay“...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pro ATHEIST, pardon, stále ještě R.A.V.A.G.E., je rok 1986 okamžikem, ve kterém nacházejí druhého kytaristu Marka Sczawtsberga a na konci roku nahrávají demo „On They Slay“...
Psát v dnešní době pouhý profil dávno mrtvé legendy ATHEIST se mi zdálo poněkud neuspokojivé a tak jsem tento článek pojal i jako připomenutí a oglosování tehdejší především thrashové a deathové scény...
Chcete si zaprasit svoji hudbymilovnou duši něčím hodně rozevlátým a neuspořádaným? Máte chuť utéct z konvenčních vod umírněného stereotypu hudebních toků do bouřlivých napěněných vod velehorských bystřin nebo k rachotu lavin strhávajících veškerý porost větrem bičovaných strání?
Na začátku byli BURN THE PRIEST, kteří se v roce 1998, po vydání stejnojmenného debutu, přerodili do skupiny LAMB OF GOD. Pak se tito thrasheři z Richmondu vydali na cestu hledání vlastního místa na hudebním výsluní a postupně se propracovali až k loňské...
Letos již podruhé zavítali PRO-PAIN, žijící legenda NYHC, do České republiky. Tentokrát se dočkala Plzeň, kam si do Divadla pod Lampou tito newyorští „energetici“ přišli vybít své napětí.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.