THE CROWN - Possessed 13
Před nějakou dobou proběhla světem pro všechny fanoušky melodického death metalu nepříjemná zpráva, že švédští THE CROWN pověsili hudbu na hřebík. Oznámené důvody jsou prosté...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Píše se rok 1991 a světová pozornost se upírá k Arabskému poloostrovu. Irácký diktátor Saddám Husajn svým napadením Kuvajtu rozpoutává nebezpečný válečný konflikt a USA se sobě vlastním velikášstvím přichází chránit nejen suverenitu Kuvajtu...
Snažíte se vyšplhat na vrchol death metalové hromady odpadu ve snaze nechat se sevřít tím pravým kostnatým obětím? Hledáte kováře u kterého si smrtka nechává překovat svoji po krvavé práci opotřebovanou kosu?
Další deska DISBELIEF navazuje plynule na předešlá alba této dnes již známé a především v rodném Německu ceněné skupiny. Nepříliš komplikovaná hudba dokáže svým tlakem i náladou sevřít vnitřnosti a zpěvák Karsten se vám pokusí vyřvat díru do hlavy.
Dánské království je nejen místem kde Shakespearovské postavy pronášejí své věčné otázky bytí či nebytí nebo rodištěm Kinga Diamonda, ale také zemí tvořící jakýsi „spojovací most“ mezi evropskou pevninou a Skandinávským poloostrovem.
Po dlouhých 17 letech vydávají němečtí progresivci nové album. A začátek je vskutku skvostný. Pravda, postupem času se úvodní euforie a nadšení přece jen trochu rozmělní, nic to ovšem nemění na faktu, že tohle bude hodně příjemné a svěží album.
Americký retro hevík, který se svou razantní přímočarostí vrací k prvnímu období Maidnů. Rytmika částečně vychází i z domácí thrashové scény, ale jak začnou kvílet kytary, koukají z toho Harrisovci. Za mě dobrý, přepošlu to Dalasovi k posouzení.
Soutěž o nejlepší metalový obal tohoto roku můžeme uzavřít, už na konci února tu máme jednoznačného vítěze - „Here Be Dragons“. Cenu přebírá Rodney Matthews. Pod obalem najdeme, bohužel dle očekávání, již jen recyklovaný a mnohokrát přežvýkaný obsah.
Zajímavý je tradičně pouze seznam hostí (Tate, Kiske, Atkins, Khan ad.), jejich účast však do země spolehlivě zadupává otravný hlas principála a samozřejmě i bilionkrát slyšené odrhovačky, které složil. Skalní aplaudují,ostatní si jen uplivnou a jdou dál.
Pod novým vydavatelem se Němci END OF GREEN vrací ke kořenům. Reedice debutového alba včetně jeho nově nahrané verze je celkem příjemným připomenutím jejich důrazných gothic doomových začátků. Uvidíme co bude dál.
Ale jo, tenhle pozdní švédský diskotékový metal má něco do sebe, a to i na svém již devátém řadovém albu, kde krom zlata v hrdle Nilse Molina nabízí i pár výrazných melodií, co se dobře posluchají, obzvlášť když pod nimi bublají ty tvrdé kovové spodky.
Takový francouzský stylový bráška Řeků MOTHER OF MILLIONS. Citlivý a náladový prog rock s důrazem na baladičnost a melodiku. A i zde má hodně výraznou roli emotivně zabarvený vokál. Hudebně se najdou vlivy LEPROUS, PORCUPINE TREE, ale i krajanů KLONE.