Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
O Íráncích ATRAVAN a desce „The Grey Line“ jsem psal jako o představitelích střízlivého progrocku...
Když jsem před časem psal o LA FIN a jejich desce „The Endless Inertia“ jako o asi nejlepším post metalovém albu roku 2020...
Prozatím nejlepší progrockové album roku 2021 je z Íránu? No jo, pro mě tedy rozhodně ano. Jasně, že ty první dva měsíce roku jsou hodně málo...
Dan Tompkins je známý hlavně jako zpěvák britské djent party TESSERACT nebo prog metalových SKYHARBOR. Ale tendence zkoušet i jinou hudbu předvedl třeba v experimentálním projektu WHITE MOTH BLACK BUTTERFLY...
LA FIN by podle mých chabých jazykových znalostí mělo španělsky znamenat konec. Má to snad být nějaký skrytý odkaz na Kanaďany THE END?
Když jsem si v souvislosti s vydáním alba "Playing House" kdesi přečetl vysvětlení zpěvačky Johanne Kippersund, proč od vydání debutu trvalo norským MEER celých pět let...
Přestože stále považuji album „Salvation“ po náladové stránce za výjimečné, dá se celá tvorba švédských CULT OF LUNA charakterizovat jako kolekce bez slabých míst.
Pozor! Tohle není recenze. K FOO FIGHTERS bych jí vlastně ani psát nechtěl. Prostě jsem si u příležitosti vydání „Medicine At Midnight“ projel všechny Grohlovy desky a napsal...
Když v roce 2015 představili LUCID PLANET své eponymní album, přijal jsem toto dílo chladně. Jen částečně funguvola slyšitelná snaha o toolovské aranže a obdiv si nezískaly ani nepřesvědčivé vokální manýry...
Jsou žánry, které se s metalem prolínají a v mnoha ohledech jsou jen jiným klonem toho samého, přesto je „správný“ metalový fanoušek většinou ignoruje.
Pokud znáte tři roky starý debut Dánů VOLA, pak se vám asi zcela logicky a jednoznačně vybaví asociace s megastar MESHUGGAH.
V době, kdy MOONSPELL již opustili svůj dřevní doomový styl a experimentovali na albu „Sin/Pecado“, se trochu tajemně objevil projekt DAEMONARCH.
Přestože je letošní dlouhohrající počin Australanů DEAD LETTER CIRCUS již jejich čtvrtým, trochu netypicky sáhli k takzvaně eponymnímu albu.
Irové THERAPY? jako by minulých deset let byli na nějaké výzkumné cestě. Neustálé střídání vydavatele i výrazné změny hudebního obsahu...
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
