ABORYM - With No Human Intervention
ABORYM preslávil hlavne svojím menom dnes už legendárny Attila Csihar. Preslávil, avšak zároveň aj potopil, keďže v súčasnosti je ABORYM už minulosťou a Attila si vychutnáva svoj pobyt v prítmí väzenia za drogy.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
ABORYM preslávil hlavne svojím menom dnes už legendárny Attila Csihar. Preslávil, avšak zároveň aj potopil, keďže v súčasnosti je ABORYM už minulosťou a Attila si vychutnáva svoj pobyt v prítmí väzenia za drogy.
FORLORN, stratení...názov kapely, ktorý dosť dobre zachytáva jej pozíciu na scéne, pretože ju poznajú zrejme len nemnohí. Vydali však už dve radovky atmosférického symfo blacku s temnou severskou atmosférou a značnou príchuťou folku a takto svoje meno rozšírili medzi istý okruh spriaznencov hudby čierneho kovu...
Po nečakanom rozpade dvojice Morpheus a Daemon vystupujúcich do minulého roka v smrtiacom hviezdnom zoskupení LIMBONIC ART, sa Morpheus rozhodol vydať smerom svojho osobného projektu DIMENSION F3H.
Po niekoľkých akciách vypĺňajúcich medzeru medzi jednotlivými WITHOUT SHAME festivalmi prišiel čas na v poradí už jedenáste pokračovanie a hneď úvodom musím povedať...
Aj nedávne uvedenie filmu Dve Veže ma doviedlo k jemnému oprášeniu albumu "Let Mortal Heroes Sing your Fame" ... Silenius a Protector duo realizujúce svoje fantastkné predstavy pod názvom Summoning nám tak pripravilo ďalší album svojej nesporne originálnej hypnotickej hudby vymykajúcej sa akýmkoľvek konvenciám .
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.