URIAH HEEP, THE SWEET, KATAPULT - Košice, Steel Aréna - 18. októbra 2007
Vopred by som chcel upozorniť, že tento report nebude napísaný z pozície človeka dokonale znalého hard rockovej scény posledných dekád minulého tisícročia...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vopred by som chcel upozorniť, že tento report nebude napísaný z pozície človeka dokonale znalého hard rockovej scény posledných dekád minulého tisícročia...
Vlna „symfonického“ black metalu definovaného hlavne užitím množstva klávesov už dosiahla svoj vrchol a roztrieštila sa na útesoch času a záujmu. Okrem notoricky známych reprezentantov tohto subžánru...
Korene SUSPERIE siahajú do severského blackmetalu z konca tisícročia; aj pre mňa to bola tá kapela, v ktorej hrá Tjodalv z DIMMU BORGIR. Aj keď bol v minulosti na tvorbu Severanov čierny vplyv patrný...
Už minulým albumom NOVEMBERS DOOM ukázali, že sa vydali na jednu z prešľapanejších ciest lesom smútku, smerujúcu k temnejším, drsnejším miestam. Každý by zrejme rád šiel do miest ešte neprebádaných...
Môj prvý stret s mladoboleslavskými RETURN TO INNOCENCE sa udial niekedy pred ôsmimi rokmi na koncerte niekde na ďalekom východe Slovenska. Objasniť matné spomienky a umlčať moje kritické ja mala práve táto novinka.
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.