DREDG - The Pariah, The Parrot, The Delusion
Čtvrtou řadovou desku DREDG jsem očekával skutečně s napětím a ve skrytu duše trochu snad i obavami, jak tato talentovaná čtveřice naváže na vynikajícího předchůdce „Catch Without Arms“.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Čtvrtou řadovou desku DREDG jsem očekával skutečně s napětím a ve skrytu duše trochu snad i obavami, jak tato talentovaná čtveřice naváže na vynikajícího předchůdce „Catch Without Arms“.
CALLISTO vždy poněkud stáli ve stínu známějších jmen, ačkoliv předchozí deska představila působivý materiál, který rovněž naznačoval cosi o hudebním potenciálu a bezpochyby vybočoval z dlouhé řady nahrávek čerpajících z dnes už značně přesyceného sludgeového a posthardcoreového...
Výstavou Prinzhornova sbírka se Galerie hlavního města Prahy vrací k tématu art brut, které poprvé představila v roce 2006 expozicí Art brut, sbírka abcd.
„Prapor je nehybný. Vítr nefouká. To srdce člověka se zmítá nepokojem.“ Ačkoliv Ang Lee či Zhang Yimou patří u nejširšího publika patrně mezi nejznámější tvůrce postmoderních výpravných...
Záchrana zraněného mláděte lesního trolla je pro úspěšného reklamního fotografa Mikaela katalyzátorem sledu událostí, které zcela obrátí na ruby jeho poklidný život.
Bostonští JUNIUS patří mezi značně zajímavé zástupce americké post-rockové alternativy, ovšem z tradičních kolejí a přehršle kapel vyčnívají zajímavou kombinací prvků gotického roku či new wave...
Japonci ENVY urazili za posledních několik let poměrně velký kus cesty. Od někdejšího garážového zvuku na desce „From Here To Eternity“, která se pohybovala v oblasti screama a hardcore s krátkými údernými skladbami...
Chan-wook Park se do povědomí diváků zapsal především stylizovanou trilogií o pomstě, s jejíž poslední částí „Nebohá paní pomsta“ jsme se v českých kinech mohli setkat v letošním roce.
Téměř s přesností jednoho roku od poslední koncertní zastávky zavítala hypnotická japonská formace MONO opakovaně do prostor Paláce Akropolis, aby nechala znovu rozeznít své specificky náladotvorné melodie.
Po poměrné dlouhé tvůrčí pauze mezi deskami „Dreams D´Azur“ a „Materia“ jakoby se do žil NOVEMBRE vlila nová dávka energie a další nahrávka melancholických Italů na sebe skutečně nenechala dlouho čekat.
Třetí večer nadžánrového festivalu STIMUL se mohl pyšnit velmi zajímavě pojatou dramaturgií, která namíchala barvitý hudební koktail z širokého žánrového spektra počínaje norskými eklektiky MoHa!
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.