Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Shindyho éteričtí koně mají po skvělém demu Slaves Of Time konečně CD. A procházejí se, p(r)outníci jedni, skrze všemožné hudební styly, od deathmetalu (ze kterého vlastně vycházejí) přes artrockové prvky typu King Crimson či Mahavishnu Orchestra až po najazzlé pasáže.
Když se podíváte na obal téhle kazety, máte pocit, že se bude jednat o soubor přiteplených oplodňováků nějaké italské lokální kutálky. Pěkná kost s roztomilou kočičkou (na obale) totiž skrývá neméně roztomilou úchylárnu z dílny hnutí supertajných sexuálních terorturistů jménem Kuma Rafinatta.
Poměrně neznámá kapela, že? Viděli jste už někdy někde leták Prejudice? Nebo snad jejich CD? Ne? No, nedivím se, Prejudice jsou z Belgie a asi toho moc na propagaci nedělají.
Kurva drát!!! Palba už od začátku! Rychlost a brutalita je pro tuhle jihoamerickou bandu naprostou prioritou. Aktivní kulometná hnízda hlídající plantáže koky v jejich rodné Kolumbii jsou zřejmě čtyřem šílencům z Internal Suffering vděčnou inspirací.
Tak, nebe se otevřelo a šílení Frantíci opět udeřili! Udeřili sice již minulé léto, takže recenze je malinko neaktuální, ale dřív to v SR nešlo. V SR5 jste mohli s těmihle grind/deathery ze Štrasburku najít pokec a taky recenzi na jejich druhé CD Ex-pulsion.
Inflammatory jsou nová mladá partička z Prahy. Ještě moc nehrají, ale loni stvořili v Megasoundu malé promo, na které se nachází pět věcí. Promo trpí v podstatě všemi nemocemi prvních počinů.
Další dávka bestální romantiky v podání prapodivné kapelky „vláda macešek“. Dvojice Jůza/Kalibán a spol. opět udeřila na naše mozkové pleny svou schizofrenní tvorbou s nádechem avantgardy a feelingu českého hudebního undergoundu let sedmdesátých.
Britská méně známá death/grind/gore bruska od méně známé UK firmy. Ano, nelze říci, že by se v polední době Spojené království vyznačovalo množstvím nových deathmetalových smeček.
A opět na nás útočí naši slovenští bratia. Naštěstí ovšem jen na naše sluchovody, protože jinak bychom to proti jejich MIGům 29 asi těžko vychytali. Minimalistické brutal duo ze Žiliny se loni rozhodlo konečně něco spáchat ve studiu.
Fleshless – všichni je známe. Nepřekvapili příliš minulým CD Grindgod, které se mi upřímně řečeno zase tak moc nelíbilo. Na vině byl hlavně automat. Nezvykl jsem si a zvykat nebudu.
Bruno minulé září udeřil se svou první fullenght fošnou, ze které jste mohli něco nakousnout už na eponymním MCD. Přibyly songy navíc, namísto Radka je tu kytara Hireho a za škopky opět Pegas.
Kontrastříci na nás vyplivli semeno, které mnohé překvapilo svou, dejme tomu, novátorskou koncepcí.a oboupohlavností, i když se původně mělo jmenovat Unisex.
Ajajaj... To bolí. Promokazeta, na které je napsáno „recorded live in living room“ obvykle nevěstí nic dobrého. Výjimkou jsou u nás snad jen F.O.B. a jejich dema „ze stodoly“.
No nazdar, veselí hoši z Jihoafrické republiky vyrukovali s novým albem. Žel neslyšel jsem jejich poslední desku Fink, která už nesla stopy nových postupů...
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
