DISMEMBER, HATESPHERE, FALL OF SERENITY - Praha, Rock Café - 26. února 2008
Do pražského sklepení Rock Café zavítala v rámci „Burning Europe Tour“ zajímavě poskládaná sestava na čele s DISMEMBER, živoucím to symbolem ryzího severského death metalu.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Do pražského sklepení Rock Café zavítala v rámci „Burning Europe Tour“ zajímavě poskládaná sestava na čele s DISMEMBER, živoucím to symbolem ryzího severského death metalu.
HATE si prošli velmi podobným vývojem jako jejich slavnější krajané BEHEMOTH. Stejně jako kumpanie okolo Adama Michala Darskiho prodělala i tahle sestava po pár standardních výliscích až nečekaně ostrý kvalitativní vzestup.
Vzpomínáte si ještě na švédské GARDENIAN? Kapela okolo kytaristy Niclase Engelina byla jednou z mála, které se podařilo rozčeřit vody poměrně standardizované gothenburské produkce konce devadesátých let...
Tahle kapela způsobila v roce 2003 pořádné pozdvižení. DECREPIT BIRTH vtrhli do stojatých vod USBDM přinejmenším stejně tak hrubě a intenzivně jako ono tornádo vyobrazené na překrásném old schoolově designovaném přebalu jejich debutové desky „…And Time Begins“.
Na první pohled by se mohlo zdát, že „Reanimations“ je další řadovou deskou neúnavných workoholiků AVULSED, leč není tomu tak. Vzhledem ke stopáži se nejedná ani o MCD a vzhledem k přítomnosti zbrusu nových skladeb nemůžeme mluvit ani o kompilaci...
Když se řekne MARTYRIUM CHRISTI, většině z vás pravděpodobně vytane na mysli sousloví „kontroverzní kapela“. Nejde tak ani o hudbu samotnou, jež se ostatně nese plně v intencích standardního BDM...
Troufám si tvrdit, že ODIOUS MORTEM nejsou v tech BDM kruzích zrovna často citovaným pojmem. Těžko říci, proč tomu tak je, vždyť už jen pouhý fakt, že o vydání jejich debutu „Devouring The Prophecy“ (2004) se nepostaral nikdo menší než Unique Leader Records...
Prosím o maximální pozornost. Pokud totiž dle nepříliš nápaditého názvu kapely usuzujete, že do středu zájmu se zase jednou dostala zcela obyčejná death metalová sebranka...
Pro tento rok se vám hlásím s pravděpodobně posledním pokračováním nekonečného příběhu na téma „Thrash/death metal po Švédsku“. Vězte však, že ani tentokrát nebudou v hlavních rolích nějací průměrní údržbáři...
Bezprostředně po absorbování předchozí neslané-nemastné kolekce „Stabbing The Drama“, bylo celkem jasné, že na další nahrávce s logem SOILWORK budou muset začít lámat chleba i ti největší optimisté.
Jedno notně otřepané recenzentské klišé konstatuje, že třetí řadové desky bývají v mnoha ohledech přelomové. Máte pravdu, častokrát tomu tak není, nicméně severští bolestíni LAKE OF TEARS jsou zrovna případem...
Pro poslech italského power metalu se člověk vždy musí zaštítit ochrannými kouzly. Kupodivu to není nutné pro poslech této party. Projev je civilní, více se opírá o instrumentální výkony inklinující k progu, k tomu zajímavý vokál. Slušné.
Z podzemí Věčného města vzešla tahle gothic/doom parta, která si za vzor bere švédské DRACONIAN a další podobné spolky. Příjemná melancholická záležitost, která na hodinu čas poněkud zpomalí.
Ambient, který je široce rozkročen mezi svoji chill a dark zónu říznutý dungeon synthem. Má oblíbená relaxační hudba poslední doby. Oproti minulému albu „Another Time“ sází trochu víc na „vesmírné“ rejstříky a větší dějovost.
Tak tohle album je pro mě trochu oříšek. Emo rock, který osciluje mezi příjemnou energickou ladností a hodně podbízivými a banálními refrény. Ty na efekt stavěné melodie bolí, ale z nějakého důvodu to poslouchám už poněkolikáté. Je to kýč, ale baví.
Němci MAAT jsou další představitelé egyptologického death metalu ve stylu NILE. A vedle například svých krajanů APEP prezentují to asi nejlepší, co v této oblasti v roce 2024 vyšlo. Příjemná procházka mezi hrobkami faraonů.
Indie rocková emařina plná vybrnkávaných smutných songů, které zní jak z doby, kdy emopatka a mrkváče byli posledním výkřikem teenage módy. Solidní a uvěřitelná porce pocitů i atmosféry, jen by to chtělo sem tam trochu víc dynamiky.
Ačkoli Ludva před lety udělil těmto žákům kapitána Kašpárka mrzkou trojku, časem jistě zmoudřel a dnes i on musí uznat, že tato kapela a) má bicí b) drhne velice obstojné bukanýrské retro, u nějž člověk rád hodí dřevěnou nohou. Vidíme se v Písku, vy psi!