BLAZE BAYLEY - Plzeň, Šeříkovka - 28. dubna 2018
Když Blaze Bayley v Plzni vztyčil tři prsty na pravačce a s nijak zásadně skromným výrazem ve tváři hovořil o třech albech ve třech létech za sebou a na to navazujících třech světových turné...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když Blaze Bayley v Plzni vztyčil tři prsty na pravačce a s nijak zásadně skromným výrazem ve tváři hovořil o třech albech ve třech létech za sebou a na to navazujících třech světových turné...
2. března 2018 jsme se poprvé ocitli na pomyslném konci příběhu Williama Blacka, jenž se svými dvěma prvními dobrodružstvími provětral kariéru anglického srdcaře Blaze Bayleyho vskutku grandiózním způsobem.
MASTER´S HAMMER jsou momentálně v kurzu, natáčejí znamenitá alba (jako je aktuální „Fascinator“)...
Už v loňském roce jsem si na „Masters Of Rock“ pochvaloval, jakže to aktuální sestavě RAGE živě nesmírně šlape.
Rytíři řádu metalových Strážců galaxie (© Marigold) v rámci lednového „Tour Of The Chaos Wizards“ mezipřistáli ve Zlíně, aby zde, v nehostinné a promrzlé moravské pustině...
Třicítku na krku, když se tak člověk ohlédne za metalovou scénou, už v Česku oslavil (nebo alespoň prožil) prakticky kdekdo. ARAKAIN, TÖRR, TITANIC, DEBUSTROL...
Začalo to vlastně už doprovodnými koncerty k albu „Necrotica“ projektu MORTAL CABINET. Tehdy v sobě zřejmě František Štorm, jinak zasloužilý předák MASTER´S HAMMER neboli české blackmetalové legendy...
Melodický heavy/speed/power metal už je na světě dobrých třicet let a o to to samozřejmě mají těžší všichni ti jeho dnešní představitelé, kteří, stejně jako početné zástupy jim podobných před nimi...
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.