CITRON - Rebelie rebelů
Tak jsme se jí přece dočkali. Rebelie rebelů, která se bůhvíproč jmenuje tak, jak se jmenuje, která se pod tíhou dvou „navolňovacích“ ípíček v jednu chvíli zdála být téměř v nedohlednu...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak jsme se jí přece dočkali. Rebelie rebelů, která se bůhvíproč jmenuje tak, jak se jmenuje, která se pod tíhou dvou „navolňovacích“ ípíček v jednu chvíli zdála být téměř v nedohlednu...
Sychravý a deštivý předvečer výročí sametové revoluce přímo povolával do tepla rockového klubu a jelikož následující den měl v kalendáři značku státního svátku...
Možná se ještě najdou pamětníci vydání prvního alba berounské skupiny ATOMIC „Nuclear Thrash“, byť moc jich asi nebude... i když. Metal byl v roce 1991 v Československu v kurzu a tak oficiální nahrávky pod velkými labely skutečně vydávaly mnohé skupiny...
Brněnská legenda těžkého kovu TITANIC vydala nedávno velmi povedené živé album s prozaickým názvem „Metalovej svátek živě“ a jako správný metalový umělec vyrazila záhy na domácí turné...
Název „Československé Tour 2016“, který si ke své aktuální sérii koncertů zvolili čelní představitelé českého metalu DEBUSTROL a HYPNOS...
Tak přece jen. Přece jen se nám ten starý dobrý Rolf vrátil jako kapitán. Po dvou albech, s nimiž porušil své někdejší předsevzetí uložit RUNNING WILD k ledu („Shadowmaker“ z 2012 a „Resilient“ z 2013)...
Aktuální dění v táboře brněnského TITANICu připomíná události, které už se spíše měly kdysi (a chce se říci i povinně) odehrát. Živě perfektně šlapající skupina vydává skvělé koncertní album...
Mělo mě to nejspíš varovat, když jsem si četl dosavadní rozhovory, které vedli zástupci Metalopole s hochy ze SIX DEGREES OF SEPARATION, že to nebude úplně nejrozumnější...
Po drobném rozčarování, které mne doprovodilo u poslechu minulého alba „The Hike & Other Laments“, jsou jihomoravští SIX DEGREES OF SEPARATION po třech létech nahrávací pauzy zpět a já musím s radostí konstatovat...
Čtyřiatřicet let existence, již jedenáctý rok ve stabilním složení Toužimský – Urban – Mach – Kub – Doksanský a k tomu šestnáct studiových alb, tedy nemýlím-li se (protože tohle číslo je už poměrně komplikované správně vypočítat).
Ačkoliv to tak zprvu nevypadalo, dovedl mě nakonec poslech „Formulæ“ alias nejnovějšího studiového počinu MASTER´S HAMMER až k oslavným ódám na originálnost a mimořádný hudební potenciál obsahu jeho drážek (v této souvislosti se mimochodem připomíná...
Album „Formulæ“ je už čtvrtým řadovým počinem od slavného návratu kapely v roce 2009 a je zjevné, že její diskografie tím pádem utěšeně narůstá. To může být důsledkem prakticky jen dvou skutečností: buď se Mistrovo kladivo nechalo strhnout vesměs pozitivními ohlasy ze všech stran na zejména první dvě ze vzpomínaných nahrávek (tedy „Mantras“ a „Vracejte konce na místo“) a nahrává proto hlava nehlava...
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.