Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nesmírně smutným se pro celý heavymetalový svět stal pětadvacátý leden roku 2012, kdy na komplikace spojené s Crohnovou nemocí zemřel Mark Reale, metalový srdcař a zakladatel a jediný konstantní člen americké legendy těžkého kovu RIOT.
Když jsem v srpnu letošního roku v josefovské pevnosti těsně po setu OBITUARY rozjímal nad tím, jak moc se Američané zdají být ve formě a jak moc by se jim tím pádem mohla povést živě zahranou titulní skladbou prezentovaná nová deska „Inked In Blood“...
Byť k oficiálnímu prohlášení o rozpadu NEVERMORE dosud stále nedošlo, je jasné, že od onoho dubnového dne v roce 2011, kdy Jeff Loomis a Van Williams oznámili odchod ze seattleské powermetalové hvězdy...
Sáhnete-li si do podvědomí o domácí metalové scéně, jistě zjistíte, že tam docela jistě je. U někoho zařazená výše, u někoho níže, ale to nemění nic na tom...
Udělat rozhovor s kapelou, která má venku novou desku, rozjíždí nové koncertní turné nebo je momentálně zajímavá z nějakého dalšího důvodu...
Odhlédneme-li od toho, že hudební biografie nejsou v českém průmyslu těžkého kovu zrovna běžným jevem, najdeme ještě jeden důvod, proč bylo vydání „Revoltikonu“ tolik očekávanou událostí.
Založeno 1986. BOLT THROWER. Když jsem si v pražském Roxy prohlížel plachtu, kterou si tahle žijící anglická deathmetalová legenda pověsila za svá záda...
Hmm. Poslouchat se to dá. Mám pocit, že tak nějak zní a bude znít asi nejčastější komentář k nejnovějšímu albu živoucí německé legendy ACCEPT, již třetímu s Markem Tornillem za mikrofonem.
PERSEUS je sice nové jméno na domácí (ortodoxně) heavymetalové scéně, ale jména za ním schovaná rozhodně žádnými nováčky nejsou. Respektive především jméno Miroslava Spilky...
Hříšné bolero, ke kterému posluchače vyzvali MASTER´S HAMMER po znovuobnovení své činnosti v roce 2009 na albu „Mantras“, je věru prazvláštním úkazem na naší nejtvrdší hudební scéně.
Pirátství je zločin a zločin se nevyplácí,a tak se večer vracíme domů chudí jak kostelní myši,ale radši budu žít svůj život v hadrech,než být upoután k rodinnému stolu nějakou čarodějnicí.
Dvaatřicátý rok na scéně a šestnácté studiové album k tomu. Jestli mohl někdy někdo na thrashmetalové scéně něčím překvapit, pak německá stálice TANKARD to rozhodně není.
Když si člověk do vyhledávače na metal-archives.com zadá název „avatar“, vyskočí na něj hned šestnáct kapel z nejrůznějších koutů světa. Z toho je patrné...
METALLICA hraje po celém světě a tudíž i v Praze poslední dobou poměrně často. Tak často, že už jí to samotné nejspíš přišlo podezřelé, takže se zamyslela nad tím...
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
