ARKONA - Yav
Předpověď přeprodukovaného průšvihu poté, co ruská ARKONA s albem „Goi, Rode, Goi!“ přesedlala k relativně velké nahrávací společnosti, jsem sice nikdy nahlas nevyslovil...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Předpověď přeprodukovaného průšvihu poté, co ruská ARKONA s albem „Goi, Rode, Goi!“ přesedlala k relativně velké nahrávací společnosti, jsem sice nikdy nahlas nevyslovil...
Spálenopoříčský Basifirefest už má své pevné místo na mapě tuzemských letních festivalů a jeho dvanáctý ročník přesně ukázal proč. Tradiční středně velký areál...
Ten okamžik by se dal klidně označit metalovým přestupem doposud uplynulého roku 2014. Když se totiž z čela hvězdných ARCH ENEMY do managementského zákulisí stáhla letitá zpěvačka a maskotka v jednom Angela Gossow a nahradila jí Alissa White-Gluz...
Čas. Není sice ničím, co by člověk kolem sebe nemohl nerušeně pozorovat prakticky kdykoliv a kdekoliv, ale jsou okamžiky, kdy jeho podstata vynikne tak nějak víc než kdy jindy.
Do posledního místečka naplněný koncertní sál, bohatý výběr „merchandisingu“ v přísálí a údaj o 880,- Kč na vstupence, to všechno by člověk asi jen těžko čekal od kapely...
Zpráva o (příležitostném) reunionu KRABATHORu na festivalu Brutal Assault jistě nemohla nechat chladným nikoho z příznivců téhle kapely, co jich jen české a širé světové kotliny skrývají.
Příběh KRABATHORu, jedné z nejznámějších tuzemských metalových smeček, jakoby zůstal nedokončený, byť kapela již dobrých deset let neexistuje. Rozhádání ústřední dvojice Christophera a Bruna...
Po létech „slušného pochrupování“ je najednou na palubě tuzemského TITANICu živo, až oči přecházejí. Oživení poslední klasické sestavy, koncertování a vznik nové řadové nahrávky po téměř dvou desetiletích.
Nezvykle dlouho mi tentokráte trvalo, než jsem si mohl s klidným svědomím říct, dobrá, tak teď už jsem do té nové nahrávky SIX DEGREES OF SEPARATION konečně proniknul se vším všudy.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.