Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V třináctém roce nového tisíciletí vydávají po více než třiceti letech existence své třinácté (řádné) studiové album, a všechno je, jak má být. Jsou stále tři (na bubenické sesli registrujeme novice Markuse „Makka“ Freiwalda) a po třech letech studiové odmlky vydávají album plné vytříbeného oldschoolového thrash metalu...
Pohodový a sváteční podtext lidského shromažďování při příležitosti rockových festivalů, jehož jsme svědky již déle než nějaké čtyři desítky let, dostal při čtvrtém ročníku plzeňského Metalfestu řádně na pamětnou.
Oficiální diskografie domácí „sadistic“ thrashové legendy dosud končila v roce 1997 živou nahrávkou „Na východní frontě boj!“. Od té doby, kdo ví, KRYPTOR byl i nebyl...
Draci, čarodějové, ostré meče, hrdina bez bázně a hany a to vše v podhůří staré dobré skotské Vysočiny, zahaleno kouzelnou mlhou hustou tak, že by se dala krájet.
Byl to vlastně večer podtextů. Prvním z nich, nejvíce zjevným, byl samozřejmě čerstvý skon Stanislava Hranického, který atmosféru v Lucerna Music Bar naplnil absolutní hudební nostalgií.
Jen o chloupek se nevešli do velké thrashové čtyřky a naopak jen o chloupek se vešli do zrenovované „Chmelnice“. Tak by se dal ve stručnosti charakterizovat večer...
Už to tak vypadá, že oslava čtvrtstoletí fungování THERION, kterou si asi leckterý klasický příznivec těžkého kovu představoval poněkud jinak, způsobí mnohem více užitku než dříve prorokované škody.
Dělat dnes heavy metal na plný úvazek, to chce opravdu skupinu plnou celých metalistů. Diktát vydavatelské smlouvy, bezedná propast internetu, v níž mizí autorské tantiémy v megačástkách...
Asi nešlo nemít ve vztahu k „Ugly Noise“ velká očekávání. Po fantastickém, dva roky starém zápisu „The Cold“, který vygumoval metalovou konkurenci široko daleko...
Němečtí novicové z kovotepcovy dílny ALPHA TIGER nejspíš ještě mnoho slávy nepobrali, zato ovšem nedávno podepsali smlouvu s Century Media, čímž se zřejmě mnohé mění.
Události kolem teplického MOTORBANDu za celou jeho dosavadní životní dráhu jsou tak pestré, že by možná vydaly na slušnou samostatnou knihu. Úspěchy a pády...
Vzpomínat na teplický MOTORBAND je poměrně těžká věc. Krom toho, že s mnohými peripetiemi a změnami v nástrojovém obsazení vydržel až dodnes (a terminus technicus „vzpomínat“ tudíž prakticky není na místě)...
KRUCIPÜSK, to je kapela, která si vždy a za všech okolností vystačí sama. Svérázná, jen málo okoukaná, s přehršlí nápadů v rukávu, jež vysypává zásadně v pravý čas.
Tohle album, myslím, poměrně věrně vykresluje současný úpadek heavy metalu, kterému by možná více slušelo uschování pod cizoslovné synonymum dekadence.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
