DEXTER - Sedmá cesta do hlubin vrahovy duše
Když předloni končila šestá řada seriálu Dexter osudovým odhalením velkého tajemství hlavního hrdiny jeho sestrou, bylo víceméně jasné, že v řadě sedmé se musí stát něco...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Počítám, že od vydání „Gods Of War“ se toho u MANOWAR mnoho změnilo. Nemám samozřejmě na mysli narcistickou zálibu kapely ve vydávání nejrůznějších živých záznamů a jiných neřadových navolňovačů peněženek (vzpomeňme...
Fenomenální mysticko-rituální čtveřice INSANIA si připomíná (záměrně neříkám „slaví“, protože s tím by nejspíš Poly zásadně nesouhlasil) pětadvacátý rok své hudební revolty a hrdého prznění metalu.
Živě si vzpomínám na vysílání kteréhosi dílu kdysi velmi oblíbeného hudebního pořadu televizní stanice MTV „Headbanger´s Ball“, v němž jsem někdy v roce 1992 poprvé shlédnul klip ke skladbě „Dark Age“ polských VADER.
Druhé pokračování historek z dávných římských dějin, podávaných znovu na pořádném ocelovém podnosu EX DEO, jakoby symbolicky zrcadlilo rozdíl mezi Římem v dobách Romulových a v dobách Caligulových.
Šest let po poněkud nečekaném rozchodu se všichni ti, kteří kdy znamenali nejlepší léta PRAŽSKÉHO VÝBĚRU, zase sešli pěkně pohromadě a oslavili to pěticí koncertů v největších domácích halách a jedné na sousedním Slovensku.
Znamenité aktuální album „The Electric Age“ bylo jednoznačnou pozvánkou na živé vystoupení amerických thrashových veteránů OVERKILL, dlouho dopředu slibující nevšední zážitek...
Necelá desetiletka na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, to byly zlaté časy RAGE. Téměř rok co rok nové album a s ním i nová zásoba křišťálově čistého speed metalu v jeho prapůvodní západoněmecké podobě ve skutečně luxusním balení...
Nadstandardní vztah pražských DYMYTRY k domažlickému publiku není žádným zvlástním tajemstvím, takže není divu, že druhý oficiální křest jejich nového alba „Neonarcis“ se odehrál den po křtu pražském také v klubu Death Magnetic v centru Domažlic.
Na plakátech a letáčcích „Fire Walk With Me Tour“ dlouho dopředu avizovaní EINHERJER nakonec nedorazili a škoda v důsledku toho vzniklá měla v konečném účtování nepříjemnější pachuť...
Deset studiových alb měli na kontě veteráni a průkopníci zkázou a hnilobou prolezlého těžkého kovu CANDLEMASS, když těsně před letošním letním slunovratem přišli s původní nahrávkou číslo jedenáct a prohlásili jí za definitivně poslední v historii téhle důležité skupiny.
Poté, co vydali poměrně povedené album „Utopia“, se němečtí heavymetaloví klasici AXXIS na nezvykle dlouhou dobu studiově odmlčeli, aby téhle předlouhé pomlce dali letos korunu z těch (samozřejmě míněno ironicky) nejkorunovanějších - album plné cover verzí.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.