Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Ještě tak dva tři kroky z (deathmetalového) kolbiště tímhle směrem a ARCH ENEMY budou hrát heavy metal. Ale moc pěknej heavy metal.“ pravil kdysi kolega Louža ve svém druhém recenzentském pohledu na album „Doomsday Machine“ a zase jednou měl pravdu.
V těchto dnech vychází poslední (tedy možná, jak se dočtete níže) sbohem a šáteček z dílny RUNNING WILD, DVD „The Final Jolly Roger“ s nahrávkou posledního vystoupení skupiny na Wacken Open Air 2009.
Angažování protřelého producenta, pověstného svou schopností „udělat“ jakékoliv album, daleko dopředu autorské řeči o tom, že fanouškové tohle album stejně nepochopí...
Spirála úspěchu, po které se talentovaní Američané QUEENSRŸCHE nezadržitelně šplhali již od eponymního EP z roku 1983, se s jejich třetím řadovým albem začala pozvolna měnit v pohodlnou nakloněnou rovinku...
Po důkladném rozboru pátečního absolutního sukcesu znovuzrozených ACCEPT a drobnostech z úvodního sobotního dění, po nichž už to zkrátka chtělo přestávku jako hrom...
Pohled do řad návštěvníků druhého ročníku kolujícího mezinárodního festivalu „Metalfest Open Air“ na plzeňském Lochotíně dával tušit, že ročník minulý (tedy ten úplně historicky první) po sobě zanechal především pozitivní dojmy.
Šesté řadové album olomouckých metalových stálic CALIBOS přináší po předlouhé nahrávací odmlce nejen závan čerstvého větru do kapelních plachet, ale rovněž jedno poměrně zajímavé srovnání.
Hlavní záměr byl, alespoň tedy v mém případě, zcela jasný. Shlédnout živé vystoupení živoucích illinoiských grind – death metalových legend MACABRE, jež se mělo odehrát při příležitosti propagace jejich nového...
Pokud byste se chtěli přesvědčit, kolik perfekcionismu v sobě skrývá, když se řekne SIX DEGREES OF SEPARATION, pak snad nemusíte onen úhledný digi-pack...
Vhodná příležitost, kterak přezkoumat živé kvality nedávno debutujících odrodilců CALLIBOS M. S. a spolu s tím i pro českou kulturu stále ještě relativně čerstvý pojem vlastního „Hard Rock Café“...
Olomouckou heavy metalovou legendu CALIBOS asi není třeba nijak obšírněji představovat, protože jen těžko by se nejspíš našel někdo z domácích příznivců těžkého kovu...
Fakt, že skupina VIDOCK se na domácí scéně netěší úplně nezprofanovanější známosti a naproti tomu nesporné kvality jejího debutového alba, recenzovaného nedávno i na zdejších stránkách...
Že SEBASTIEN mají ambicí na rozdávání, dokazuje prakticky vše, co se jejich dlouhohrající prvotiny (se skutečně poněkud úchylným názvem, to se na mě tedy nezlobte) týče.
Poměrně nenápadné (a vpodstatě stále ještě čerstvé) domácí trio s jinak přebohatou muzikantskou historií - VIDOCK se na sklonku loňského roku dopracovalo k debutovému albu...
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
