Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dosavadní reference o LIVEEVIL (pomiňme dřívější působiště ústřední postavy Petra Staňka, notoricky omílané při každé zmínce o jeho osobě) hovoří jasně: debut „Arctangel“ byl v anketě „Břitva“ vyhlášen debutem roku 2007 a druhé...
Rok 2010 zastihuje domácí HYPNOS nejen na půli cesty do pekla, jak vyplývá z názvu aktuálního EP, ale především na půli cesty k obnovení vlastní existence jako takové.
Po právu zřejmě jedno z nejnenápadnějších alb BLACK SABBATH. Smyslem tohoto přívlastku ovšem nemá být ani tak nějaký zpochybňující výklad určitých jeho kvalit...
Metalová exotika z Lotyšska v podání SKYFORGER nejspíš není na světové scéně žádnou extra vzácností, nicméně mně, který k ní na „Kurbads“ přičichávám vlastně úplně poprvé...
Jakoby black metalové smyslnosti KEEP OF KALESSIN, datující se nejméně od výsostného zápisu „Armada“...
Upřímně řečeno, čekal jsem to. Dokonce jsem to čekal daleko dříve, neboť můžeme-li dnes konstatovat neustávající objektivní hlad po kvalitních námětech a zároveň renesanci zájmu o téměř thrillerová vyprávění z dávné minulosti...
Nic na světě se neudělá samo a zadarmo vám dnes už vůbec nikdo nic nedá. Myslím, že je to snad každému jasné, každému zřejmě až na švédské SABATON. Sotvaže se totiž po znamenitém albu „The Art Of War“ (logicky plynoucího z jejich do té doby přirozeného a celkem sympatického hudebního vývoje) mohli začít považovat za mezinárodně trochu slavnější skupinu...
Upřímně bych se podivil, kdyby snad měl někdo FREEDOM CALL zafixované jinde, než v melodických končinách speed metalového království. Lhostejno kde přesně (mnozí teď určitě pomysleli na balancování na jeho okraji...
Všichni ti, kteří si nenechali ujít pražské vystoupení ruské pagan – folkové hvězdičky ARKONA, byli určitě překvapeni, když krátce před osmou večerní (na kterou byl oznámen začátek celém akce) zaregistrovali před „Chmelnicí“ dlouhou frontu...
Ironie osudu tomu tak zřejmě chtěla, že debut skupiny DIO se stal na pozadí dalších devíti následujících studiových alb zároveň i jejím největším a nejslavnějším dílem.
Ačkoliv v současnosti již na diskografii DISMEMBER jako celek spíše pomalu ale jistě usedá prach, jsou v ní samozřejmě místa, kterým nějaké to upadnutí v zapomnění absolutně nehrozí.
Sobotní program plzeňského „Metalfest Open Air“ jsme posledně opustili v okamžiku, kdy se po šťavnatém vystoupení švýcarských folkových smrťáků ELUVEITIE schylovalo k výbuchu další pořádné hudební nálože.
Relativně nová myšlenka putování několika kapel mezi více místy, aby tak ve stejnou dobu mohlo fungovat více festivalů najednou, stála i za zrodem lapidárně pojmenovaných metalových dostaveníček „Metalfest Open Air“...
O tom, že chodit včas (nejen) na koncerty se samozřejmě vyplácí, netřeba složitě polemizovat. Důkazů už bylo složeno mraky a já k nim jen přihodím další...
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
