ACCEPT - Predator
Rozlučku s oslnivou kariérou ACCEPT (těžko říct, zda úplně definitivní, přece jen stále platí, že lepší je nikdy neříkat nikdy), obstaralo album s poměrně troufalým názvem „Predator“.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Skutečně povedená taškařice o tom, kterak Američané objevili Ameriku. Sotvaže dozní první a největší vlna zájmu o symfonický power metal se ženským zpěvem...
Poměrně rychlý sled řadových (a většinou také zásadních) nahrávek za sebou ukončili ACCEPT v roce 1986 albem „Russian Roulette“, na jehož obalu se kapela nechala zvěčnit v roli ruských důstojníků...
Do světové extratřídy kdysi jedna z raketově katapultovaných partiček dnes nepochybně musí platit za zručné pragmatiky. THE BLACK DAHLIA MURDER moderně deathující nenápadně vystřídali THE BLACK DAHLIA MURDER poctivě pokračující ve zručné smrtící práci...
Vzrušující vzpomínka na kouzelný debut „The Butcher´s Ballroom“ a jeho až do dnešních dnů přetrvávající účast v mém občas přehrávaném osobním „Top“ žebříčku...
Vůbec nejlépe se prodávající deska skupiny, jíž přes prodejní pulty putovaly více než dva milióny výlisků, a jedna z neslavnějších skladeb v titulku, dodnes v jistém směru jednoznačně definující podstatu ACCEPT.
Pro poslech italského power metalu se člověk vždy musí zaštítit ochrannými kouzly. Kupodivu to není nutné pro poslech této party. Projev je civilní, více se opírá o instrumentální výkony inklinující k progu, k tomu zajímavý vokál. Slušné.
Z podzemí Věčného města vzešla tahle gothic/doom parta, která si za vzor bere švédské DRACONIAN a další podobné spolky. Příjemná melancholická záležitost, která na hodinu čas poněkud zpomalí.
Ambient, který je široce rozkročen mezi svoji chill a dark zónu říznutý dungeon synthem. Má oblíbená relaxační hudba poslední doby. Oproti minulému albu „Another Time“ sází trochu víc na „vesmírné“ rejstříky a větší dějovost.
Tak tohle album je pro mě trochu oříšek. Emo rock, který osciluje mezi příjemnou energickou ladností a hodně podbízivými a banálními refrény. Ty na efekt stavěné melodie bolí, ale z nějakého důvodu to poslouchám už poněkolikáté. Je to kýč, ale baví.
Němci MAAT jsou další představitelé egyptologického death metalu ve stylu NILE. A vedle například svých krajanů APEP prezentují to asi nejlepší, co v této oblasti v roce 2024 vyšlo. Příjemná procházka mezi hrobkami faraonů.
Indie rocková emařina plná vybrnkávaných smutných songů, které zní jak z doby, kdy emopatka a mrkváče byli posledním výkřikem teenage módy. Solidní a uvěřitelná porce pocitů i atmosféry, jen by to chtělo sem tam trochu víc dynamiky.
Ačkoli Ludva před lety udělil těmto žákům kapitána Kašpárka mrzkou trojku, časem jistě zmoudřel a dnes i on musí uznat, že tato kapela a) má bicí b) drhne velice obstojné bukanýrské retro, u nějž člověk rád hodí dřevěnou nohou. Vidíme se v Písku, vy psi!