Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vypravit se dnes na koncert Paula Di´Anna? Jedině pokud s úctou vzhlížíte k ranému období živoucí legendy IRON MAIDEN a rádi byste jejího někdejšího zpěváka viděli pěkně na živo.
Jak pravil titulek druhého studiového alba, s nímž ACCEPT nakročili do desetiletí heavy metalu, skupina se rozhodla býti rebelem. A proč ne, když se v roce 1980...
Jsou-li dnes nějací vlajkonoši death metalu, pak mezi nimi docela určitě (a stále ještě) figurují NILE. Navzdory všem spekulacím ohledně obehrané písničky egyptské...
Kdyby se, dejme tomu někdy kolem roku 1985, v socialistickém Československu provedl bleskový průzkum na téma nápisů vyvedených propisovací tužkou zvanou „Čína“ na zádech riflových džísek a nezbytných žebradlech alias nejčastějších propriet domácích „sabatů“...
Návod, podle kterého Blackie Lawless tvoří alba svých W.A.S.P., je už dávno všem detailně známý, stejně tak jako návod, podle nějž pak hudební publicisté tahle alba podrobují kritice.
Tak copak nám navařili kluci v akci? Soudě podle tuctového obrázku na obalu a stejně tak nenápaditě vyvedeného loga asi nic moc. Hlavy, ruce, nohy, prsty a především vnitřnosti všeho druhu.
Problémy s návštěvností, se kterými se u nás poslední dobou potýká nejedna relativně známá zahraniční skupina či umělec, to není nic pro bratry Štěpánovy a jejich XIII.
Pro „metaláky“ nutnost, pro ostatní minimálně radost z dokonalé souhry všech pěti členů JUDAS PRIEST. Tak zní reklamní upoutávka na nové, v pořadí již páté živé album britských metalových pamětníků...
Pravda, v recenzi na minulé album „Mastercutor“ jsem si neodpustil pichlavou (a nepochybně také oprávněnou) poznámku směrem ke smyslu naslouchání novým albům Organizace Uda Dirkschneidera...
Nemůžu říct, že bych se toho vysloveně bál, nicméně jsem na to nejednou pomyslel. Vydrží polským smrtonošům VADER, notabene znovu ze tří čtvrtin překopaným...
Temné, nervózní intro rozráží zvířecí ryk Bernharda Weiße, za nímž následuje prvotřídní metal – coreová smršť. Kytary unisono hoblují uzemňující rify...
„A viděl jsem ženu tu opilou krví Svatých a krví mučedníků Ježíšových; a viděv ji, divil jsem se jí divením velikým.“ Nejen první letmý dotyk „Evangelionu“ je vskutku magnetizující.
Skutečně nemám pocit, že by Daniel Landa pod hlavičkou sebe sama kdy udělal slabé album, a že by mu na to konto spousta domácích mainstreamových „umělců“ mohla pěkně upřímně závidět.
Subjektivně nejpříjemnější překvapení letošního „Basinfirefestu“, chorvatští RISING DREAM, jsou víceméně čerstvým jménem, i když českému posluchači nikoliv úplně neznámým (viz.
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
