ACCEPT - Breaker
Ostnatý drát, prohnaný skrz naskrz roztomilou dívčí hlavičkou na obalu alba „Breaker“, dával jasně na srozuměnou, jaká událost se udála u ACCEPT. Zábrany byly odkopnuty stranou...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Původně jsem si na těchto místech chtěl postesknout nad pořádáním koncertu americké legendy W.A.S.P. právě v Retro Music Hall. Zájem o Blackieho a spol.
Vypravit se dnes na koncert Paula Di´Anna? Jedině pokud s úctou vzhlížíte k ranému období živoucí legendy IRON MAIDEN a rádi byste jejího někdejšího zpěváka viděli pěkně na živo.
Kdyby se, dejme tomu někdy kolem roku 1985, v socialistickém Československu provedl bleskový průzkum na téma nápisů vyvedených propisovací tužkou zvanou „Čína“ na zádech riflových džísek a nezbytných žebradlech alias nejčastějších propriet domácích „sabatů“...
Problémy s návštěvností, se kterými se u nás poslední dobou potýká nejedna relativně známá zahraniční skupina či umělec, to není nic pro bratry Štěpánovy a jejich XIII.
Pro „metaláky“ nutnost, pro ostatní minimálně radost z dokonalé souhry všech pěti členů JUDAS PRIEST. Tak zní reklamní upoutávka na nové, v pořadí již páté živé album britských metalových pamětníků...
Pro poslech italského power metalu se člověk vždy musí zaštítit ochrannými kouzly. Kupodivu to není nutné pro poslech této party. Projev je civilní, více se opírá o instrumentální výkony inklinující k progu, k tomu zajímavý vokál. Slušné.
Z podzemí Věčného města vzešla tahle gothic/doom parta, která si za vzor bere švédské DRACONIAN a další podobné spolky. Příjemná melancholická záležitost, která na hodinu čas poněkud zpomalí.
Ambient, který je široce rozkročen mezi svoji chill a dark zónu říznutý dungeon synthem. Má oblíbená relaxační hudba poslední doby. Oproti minulému albu „Another Time“ sází trochu víc na „vesmírné“ rejstříky a větší dějovost.
Tak tohle album je pro mě trochu oříšek. Emo rock, který osciluje mezi příjemnou energickou ladností a hodně podbízivými a banálními refrény. Ty na efekt stavěné melodie bolí, ale z nějakého důvodu to poslouchám už poněkolikáté. Je to kýč, ale baví.
Němci MAAT jsou další představitelé egyptologického death metalu ve stylu NILE. A vedle například svých krajanů APEP prezentují to asi nejlepší, co v této oblasti v roce 2024 vyšlo. Příjemná procházka mezi hrobkami faraonů.
Indie rocková emařina plná vybrnkávaných smutných songů, které zní jak z doby, kdy emopatka a mrkváče byli posledním výkřikem teenage módy. Solidní a uvěřitelná porce pocitů i atmosféry, jen by to chtělo sem tam trochu víc dynamiky.
Ačkoli Ludva před lety udělil těmto žákům kapitána Kašpárka mrzkou trojku, časem jistě zmoudřel a dnes i on musí uznat, že tato kapela a) má bicí b) drhne velice obstojné bukanýrské retro, u nějž člověk rád hodí dřevěnou nohou. Vidíme se v Písku, vy psi!