ARTILLERY - When Death Comes
Očekával-li někdo od navrátilců ARTILLERY něco jiného než čistý thrash metal, pak zřejmě není z této planety. Očekával-li někdo, že „When Death Comes“ bude výtryskem thrashové geniality...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Očekával-li někdo od navrátilců ARTILLERY něco jiného než čistý thrash metal, pak zřejmě není z této planety. Očekával-li někdo, že „When Death Comes“ bude výtryskem thrashové geniality...
Vsetínští DESERT STORM jsou skutečně takovým malým recenzentským oříškem. Od standardní kategorie českých „odnikud nikam“ heavy metalových kapel se poměrně slyšitelně odlišují vším...
Druhé festivalové ráno znovu přispěchalo až nečekaně brzy se sluncem v patách, nicméně žádné průvodní hrátky se tentokráte nekonaly, a tak nebylo nic...
O sobotním festivalovém ránu mě poměrně brzy budí dvě tradiční věci – nenechavé slunce a všetečný, alkoholu lačný soused, který (s klasicky „mimo mísu“) výkřiky „Vlasto!
Vyrazit si na sedmý ročník Basinfire Festu jen tak, se sbalenou karimatkou, spacákem a stanem, to chtělo při stávajících předpovědích počasí (a výhledu na různé přívalové srážky) dozajista trochu zvážení.
Po pravdě řečeno, TÝR jsem měl vždy zařazené v kategorii folk/pagan/heavy metalových kapel, jejichž existenci si pouze a prostě nosíte někde v podvědomí a nepociťujete absolutně žádnou potřebu zjistit...
Ani další ze sólových pokusů Tima „Rippera“ Owense (po eponymním albu projektu BEYOND FEAR z roku 2006) zřejmě není předurčen k tomu, aby jeho prostřednictvím majitel výrazné vokální výbavy došel uznání...
Marnost nad marnost. Jak vyplývá nejen z titulku již osmého přírůstku do diskografie italských WHITE SKULL, nedají si tihle kovomilci říct, a nedají. Měl-li jim být argumentem pro další škádlení heavy metalové štěstěny návrat ženského prvku za mikrofon...
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.