DANIEL LANDA - Nigredo
Skutečně nemám pocit, že by Daniel Landa pod hlavičkou sebe sama kdy udělal slabé album, a že by mu na to konto spousta domácích mainstreamových „umělců“ mohla pěkně upřímně závidět.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Očekával-li někdo od navrátilců ARTILLERY něco jiného než čistý thrash metal, pak zřejmě není z této planety. Očekával-li někdo, že „When Death Comes“ bude výtryskem thrashové geniality...
Vsetínští DESERT STORM jsou skutečně takovým malým recenzentským oříškem. Od standardní kategorie českých „odnikud nikam“ heavy metalových kapel se poměrně slyšitelně odlišují vším...
Druhé festivalové ráno znovu přispěchalo až nečekaně brzy se sluncem v patách, nicméně žádné průvodní hrátky se tentokráte nekonaly, a tak nebylo nic...
O sobotním festivalovém ránu mě poměrně brzy budí dvě tradiční věci – nenechavé slunce a všetečný, alkoholu lačný soused, který (s klasicky „mimo mísu“) výkřiky „Vlasto!
Vyrazit si na sedmý ročník Basinfire Festu jen tak, se sbalenou karimatkou, spacákem a stanem, to chtělo při stávajících předpovědích počasí (a výhledu na různé přívalové srážky) dozajista trochu zvážení.
Po pravdě řečeno, TÝR jsem měl vždy zařazené v kategorii folk/pagan/heavy metalových kapel, jejichž existenci si pouze a prostě nosíte někde v podvědomí a nepociťujete absolutně žádnou potřebu zjistit...
Ani další ze sólových pokusů Tima „Rippera“ Owense (po eponymním albu projektu BEYOND FEAR z roku 2006) zřejmě není předurčen k tomu, aby jeho prostřednictvím majitel výrazné vokální výbavy došel uznání...
Pro poslech italského power metalu se člověk vždy musí zaštítit ochrannými kouzly. Kupodivu to není nutné pro poslech této party. Projev je civilní, více se opírá o instrumentální výkony inklinující k progu, k tomu zajímavý vokál. Slušné.
Z podzemí Věčného města vzešla tahle gothic/doom parta, která si za vzor bere švédské DRACONIAN a další podobné spolky. Příjemná melancholická záležitost, která na hodinu čas poněkud zpomalí.
Ambient, který je široce rozkročen mezi svoji chill a dark zónu říznutý dungeon synthem. Má oblíbená relaxační hudba poslední doby. Oproti minulému albu „Another Time“ sází trochu víc na „vesmírné“ rejstříky a větší dějovost.
Tak tohle album je pro mě trochu oříšek. Emo rock, který osciluje mezi příjemnou energickou ladností a hodně podbízivými a banálními refrény. Ty na efekt stavěné melodie bolí, ale z nějakého důvodu to poslouchám už poněkolikáté. Je to kýč, ale baví.
Němci MAAT jsou další představitelé egyptologického death metalu ve stylu NILE. A vedle například svých krajanů APEP prezentují to asi nejlepší, co v této oblasti v roce 2024 vyšlo. Příjemná procházka mezi hrobkami faraonů.
Indie rocková emařina plná vybrnkávaných smutných songů, které zní jak z doby, kdy emopatka a mrkváče byli posledním výkřikem teenage módy. Solidní a uvěřitelná porce pocitů i atmosféry, jen by to chtělo sem tam trochu víc dynamiky.
Ačkoli Ludva před lety udělil těmto žákům kapitána Kašpárka mrzkou trojku, časem jistě zmoudřel a dnes i on musí uznat, že tato kapela a) má bicí b) drhne velice obstojné bukanýrské retro, u nějž člověk rád hodí dřevěnou nohou. Vidíme se v Písku, vy psi!