Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Marnost nad marnost. Jak vyplývá nejen z titulku již osmého přírůstku do diskografie italských WHITE SKULL, nedají si tihle kovomilci říct, a nedají. Měl-li jim být argumentem pro další škádlení heavy metalové štěstěny návrat ženského prvku za mikrofon...
Se stejnou sveřepostí, s jakou kdysi římské legie dobývaly starověký svět, vyrazili v roce 2000 na vítězné tažení Evropou i jejich moderní italští potomci WHITE SKULL...
O faktu, že norská blacková scéna byla vždycky tak trochu sama pro sebe, zřejmě není nutno nikoho extra přesvědčovat. Ostatně i VREID, v této souvislosti asi ne úplně nejznámější jméno (přestože nyní má na kontě již čtyři řadová alba)...
Válečné dějiny lidstva jsou skutečně nevyčerpatelným inspiračním zdrojem. Pochopit a vcítit se do vší té změti pocitů a myšlenek, které je vždy neodmyslitelně doprovázely jako hyeny nadbytečnou lví hostinu...
Rozhovory k novým albům, co jsem tak kolem sebe viděl, dělal a dělá za DEBUSTROL v drtivé většině Kolinss. Je to do jisté míry pochopitelné, neboť je nejdéle hrajícím „kapitánem“ a navíc vůbec i jakýmsi maskotem kapely.
DEBUSTROL se vrátil na místo činu. Jugoslávii vyměnil za Rwandu a svůj nelítostný thrashový pohled upřel na další humanitární tragédii a zdravým rozumem nepochopitelný masakr.
Jest skutečně otázkou, kdo a proč chtěl původně pražské vystoupení HAMMERFALL a spol. uspořádat v klubu Abaton, poskytujícím ve srovnání s údajem o dlouho dopředu vyprodaných lístcích skutečně poměrně nevyhovující kapacitní údaj.
Kdyby měl Blaze Bayley o nějaký ten centimetr výšky méně, klidně bych ho mohl nazvat „malým velkým mužem heavy metalu“. Protože však anglický zpěvák narostl...
Velkohubé prohlášení Leifa Edlinga na internetových stránkách CANDLEMASS z ledna letošního roku je něco, co se skutečně jen tak nevidí. Samozřejmě, všichni moc dobře známe příchylnost mnohých kapel světa vychvalovat svou nejčerstvější nahrávku ve všech směrech a velice často si tak akorát lhát do kapsy.
Samota, nenávist, bolest, odevzdání. Všechno neštěstí tohoto a jiných světů, podávané v jako šnek pomalém tempu, na kovovém tácu nazdobeném ponurými náladami stejně pomalých riffů a zvučným...
Po nespočtu novinek, po kompletní procházce diskografií, po celkem sedmi reportech z koncertů a samozřejmě i po malounko kontroverznějších názorech na poslední dvě alba přichází na stránky Metalopole to...
Ačkoliv tradičně obojetný titulek čerstvého alba ARAKAINu svádí k úvaze o tom, že skupina ne úplně přesvědčivý „Labyrint“ strčila někam do šuplíku a stlačením pomyslného „Restartu“ se pokusila o čerstvější pohled na věc...
SAXON. Marně přemýšlím, jaká další informace by na tomto místě znamenala alespoň krapítek osvěžující záležitost. Třiatřicet let existence (škoda, že kapele nevydržel původní název SON OF A BITCH...
Heroická rytířská postavička na obalu novinky „To The Grave“ zavedené úderky z chvostu heavy – power metalového pelotonu IRON FIRE mě inspirovala k malému srovnání s kapelou...
Pro poslech italského power metalu se člověk vždy musí zaštítit ochrannými kouzly. Kupodivu to není nutné pro poslech této party. Projev je civilní, více se opírá o instrumentální výkony inklinující k progu, k tomu zajímavý vokál. Slušné.
Z podzemí Věčného města vzešla tahle gothic/doom parta, která si za vzor bere švédské DRACONIAN a další podobné spolky. Příjemná melancholická záležitost, která na hodinu čas poněkud zpomalí.
Ambient, který je široce rozkročen mezi svoji chill a dark zónu říznutý dungeon synthem. Má oblíbená relaxační hudba poslední doby. Oproti minulému albu „Another Time“ sází trochu víc na „vesmírné“ rejstříky a větší dějovost.
Tak tohle album je pro mě trochu oříšek. Emo rock, který osciluje mezi příjemnou energickou ladností a hodně podbízivými a banálními refrény. Ty na efekt stavěné melodie bolí, ale z nějakého důvodu to poslouchám už poněkolikáté. Je to kýč, ale baví.
Němci MAAT jsou další představitelé egyptologického death metalu ve stylu NILE. A vedle například svých krajanů APEP prezentují to asi nejlepší, co v této oblasti v roce 2024 vyšlo. Příjemná procházka mezi hrobkami faraonů.
Indie rocková emařina plná vybrnkávaných smutných songů, které zní jak z doby, kdy emopatka a mrkváče byli posledním výkřikem teenage módy. Solidní a uvěřitelná porce pocitů i atmosféry, jen by to chtělo sem tam trochu víc dynamiky.
Ačkoli Ludva před lety udělil těmto žákům kapitána Kašpárka mrzkou trojku, časem jistě zmoudřel a dnes i on musí uznat, že tato kapela a) má bicí b) drhne velice obstojné bukanýrské retro, u nějž člověk rád hodí dřevěnou nohou. Vidíme se v Písku, vy psi!
