Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
O faktu, že norská blacková scéna byla vždycky tak trochu sama pro sebe, zřejmě není nutno nikoho extra přesvědčovat. Ostatně i VREID, v této souvislosti asi ne úplně nejznámější jméno (přestože nyní má na kontě již čtyři řadová alba)...
Válečné dějiny lidstva jsou skutečně nevyčerpatelným inspiračním zdrojem. Pochopit a vcítit se do vší té změti pocitů a myšlenek, které je vždy neodmyslitelně doprovázely jako hyeny nadbytečnou lví hostinu...
Rozhovory k novým albům, co jsem tak kolem sebe viděl, dělal a dělá za DEBUSTROL v drtivé většině Kolinss. Je to do jisté míry pochopitelné, neboť je nejdéle hrajícím „kapitánem“ a navíc vůbec i jakýmsi maskotem kapely.
DEBUSTROL se vrátil na místo činu. Jugoslávii vyměnil za Rwandu a svůj nelítostný thrashový pohled upřel na další humanitární tragédii a zdravým rozumem nepochopitelný masakr.
Jest skutečně otázkou, kdo a proč chtěl původně pražské vystoupení HAMMERFALL a spol. uspořádat v klubu Abaton, poskytujícím ve srovnání s údajem o dlouho dopředu vyprodaných lístcích skutečně poměrně nevyhovující kapacitní údaj.
Kdyby měl Blaze Bayley o nějaký ten centimetr výšky méně, klidně bych ho mohl nazvat „malým velkým mužem heavy metalu“. Protože však anglický zpěvák narostl...
Velkohubé prohlášení Leifa Edlinga na internetových stránkách CANDLEMASS z ledna letošního roku je něco, co se skutečně jen tak nevidí. Samozřejmě, všichni moc dobře známe příchylnost mnohých kapel světa vychvalovat svou nejčerstvější nahrávku ve všech směrech a velice často si tak akorát lhát do kapsy.
Samota, nenávist, bolest, odevzdání. Všechno neštěstí tohoto a jiných světů, podávané v jako šnek pomalém tempu, na kovovém tácu nazdobeném ponurými náladami stejně pomalých riffů a zvučným...
Po nespočtu novinek, po kompletní procházce diskografií, po celkem sedmi reportech z koncertů a samozřejmě i po malounko kontroverznějších názorech na poslední dvě alba přichází na stránky Metalopole to...
Ačkoliv tradičně obojetný titulek čerstvého alba ARAKAINu svádí k úvaze o tom, že skupina ne úplně přesvědčivý „Labyrint“ strčila někam do šuplíku a stlačením pomyslného „Restartu“ se pokusila o čerstvější pohled na věc...
SAXON. Marně přemýšlím, jaká další informace by na tomto místě znamenala alespoň krapítek osvěžující záležitost. Třiatřicet let existence (škoda, že kapele nevydržel původní název SON OF A BITCH...
Heroická rytířská postavička na obalu novinky „To The Grave“ zavedené úderky z chvostu heavy – power metalového pelotonu IRON FIRE mě inspirovala k malému srovnání s kapelou...
Laik žasne a odborník se diví. Pozorně poslouchaje sedmé řadové album skalních švédských kováků HAMMERFALL se sám sebe ptám, jestli existují odpovědi alespoň na některé z otázek...
Sliby (i ty nahlas nikdy nevyřčené) by se měly plnit alespoň jednou za rok, to je málo platné, a tak jsem byl nucen provětrat tuhle poněkud skomírající kolonku naší metalové polis.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
