MAGICA - Wolves And Witches
Tisíce semínek NIGHTWISH rozfoukal všetečný vítr inspirace po starém kontinentu v průběhu těch několika let, v nichž kapela ze země tisíce jezer vystoupala na pomyslný trůn symfonického metalu...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Agilní plzeňská agentura „Šeříkovka“ poslední dobou hojně navazuje na své pořadatelské úspěchy z let minulých, což je moc dobře. Přináší totiž zdravou alternativu všem těm...
S dalším povedeným albem „Perunovo requiem“ se po předlouhých čtyřech letech rozrostla řadová diskografie domácích heavy metalových vytrvalců KRLEŠ, což bylo jasným signálem k rozhovoru s vůdčí persónou severočechů Radkem Sádovským.
Přímo uprostřed výdělku zvoucího loňského předvánočního shonu, tradičně hned po půlnoci na 4. prosince, spatřilo celosvětově tmu světa údajně poslední zamávání příběhům Harryho Pottera...
Nevěděl, jestli jeho ročník jsou taky Husákovy děti, ale zato naprosto přesně věděl, že poprvé slyšel SLAYER v roce 1991 z kazety pochybné značky a ve stejně rozporuplné zvukové kvalitě.
CRADLE OF FILTH se pomalu ale jistě stávají součástí procesu metalové (s odpuštěním) legendarizace. I když to třeba na první pohled není patrné, přece jen jsou jednoznačné symptomy tohoto jevu na Kolébce špíny model 2008 naprosto hmatatelné.
Metalová harmonie, toť asi nejlepší výraz pro stručné shrnutí událostí z nedělního předvečera devadesátého výročí vzniku samostatného Československa v plzeňském KD Šeříková.
Snad ještě více než kdy jindy jsem byl tentokráte zvědav, jak to dopadne s diváckou účastí. Důvod je nasnadě - DIE APOKALYPTISCHEN REITER podle všeho nejsou z kapel...
Zimní bouře se vrátila do Evropy a do České republiky s sebou již podruhé v relativně krátkém čase přivála i královnu symfonického metalu Tarju Turunen.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.