AXEL RUDI PELL - Tales Of The Crown
Zahlédl jsem vám nedávno v přehledu nově vydávaných alb titulek AXEL RUDI PELL a už bůhví pokolikáté jsem při tom pohledu zažil něco jako déjà-vu.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Možná bude úplně nejlepší, když si to celé shrneme hned na začátku. Dánští ARTILLERY jsou kapelou, která (tak jako mnohé další) prožila své nejlepší časy v osmdesátých létech minulého století...
Tak jako se hurikán, tornádo či jiná podobná varianta apokalypsy po chvílích největšího běsnění roztrhá a rozmělní do malých bouřek, větrů a lijáků, doznalo i původně razantní hudební směřování německých DIE APOKALYPTISCHEN REITER za léta fungování (první vyjížďka téhle jezdecké partičky se konala již v roce 1995) a sedmi řadových albech stejného rozředění.
Jedna věc je, dejme tomu jednou za dekádu, vydat koncertní DVD, kterým zcela určitě potěšíme minimálně všechny naše věrné fanoušky, druhá chrlit podobně zaměřené disky častěji než je zdrávo...
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.