KATAKLYSM - Prevail
„Tak nám KATAKLYSM vydali nové album.“ mávala mlaďoučká uklízečka cédéčkem před očima panu Petříkovi, který opustiv před léty řady hudebních publicistů...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Stejně jako typický kytaropis dává jednoznačně na srozuměnou, že projekt (či regulérní skupina?) ENEMY OF THE SUN je záležitostí, do níž nejvýrazněji promlouvá metalový guru a světoběžník Waldemar Sorychta...
Stará rezavá brána se s do uší zadrhávajícím skřípotem otvírá a ďábelský hlas šeptá: „Jen zkuste přijít a já vám ukáži, s kým máte tu čest!“. Pro jedny ošuntělá scéna z šestákového strašidelného vyprávění...
Často marně vyvolávaný reunion SAVATAGE, jenž by s sebou přinesl i návrat božského Zacharyho Stevense do jejich řad (kolega Darkmoor v recenzích na alba „Watching In Silence“ a „The Middle Of Nowhere“ potvrdí)...
Rozpuštění a vypuštění, tak před nedávnem definitivně skončili finští speed metaloví bůžci STRATOVARIUS, jimž jejich duchovní otec Timo Tolkki tak zásadním způsobem utnul tipec.
Další čtyři fláky z podzemí české kotliny aneb dubnová várka „Demonadílky“. Tak s chutí do toho. FROM BEYOND - Sounds Of The Grave On se člověk těm našim kapelám už někdy ani nemůže divit.
Tak vám nevím, těšil jsem se na nové RAGE nebo netěšil? Ale ano, těšil, to samozřejmě nemohu popřít. Ale něco mi říkalo, abych to zase nepřeháněl. Abych datum vydání novinky prostě jen vzal na vědomí a počkal...
Pakliže snad ještě existoval někdo, kdo neměl úplně přesnou představu o tom, jak si u nás finští symfo - metalisté NIGHTWISH vedou, minulý středeční večer měl v pražské T-Mobile aréně jedinečnou možnost udělat si o tom skutečně velmi přesný obrázek.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.