Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pakliže snad ještě existoval někdo, kdo neměl úplně přesnou představu o tom, jak si u nás finští symfo - metalisté NIGHTWISH vedou, minulý středeční večer měl v pražské T-Mobile aréně jedinečnou možnost udělat si o tom skutečně velmi přesný obrázek.
Na začátku úplně všeho byla tma. Na začátku thrash metalu byla METALLICA. No a na začátku METALLICY bylo „Kill ´Em All“. Je třeba nějakého složitějšího úvodu?
Ztracená v desítkách let překotného (nejen) hudebního pokroku, číhající na svou novou šanci. Odsouzená k přežívání za každou cenu ve své nejlepší, původní formě...
Vskutku bych neřekl, že kapely jako ONSLAUGHT se můžou ještě dnes těšit takové přízni, v jaké je představuje jednoduše nazvaný živý záznam „Live Polish Assault“.
Robotizace, jev který nenápadně ale o to účinněji doprovází lidstvo v posledních desítkách let jeho bytí, evidentně nezná hranice. Poté, co se silou uragánu přehnal především spotřebním průmyslem...
Neutěšená situace v oblasti toho, co nám zástupci stěžejních (a nejen jich) jmen heavy – speed metalového světa předvedli v roce 2007, mě při bilancování ke konci uplynulých dvanácti měsíců přivedla málem až k uzoufání nad tím...
Cechovní speed metalová čest, to je něco, co především Pavlu Slívovi zcela samozřejmě nedává spát. Kdyby to totiž tak nebylo, zahodila by už SALAMANDRA dávno všechny předsudky...
Zacházet se slovíčkem „renesance“ může být za jistých okolností dosti ošemetné. Renesance jako vítané znovuzrození starých dobrých pořádků, jako osvěžení zkaženého dneška přirozeným duchem dávno minulého...
Ačkoliv mají poláci VADER na kontě již tři obrazové nosiče (z nichž ten poslední, DVD „Night Of Apocalypse“, je datován teprve do roku 2005), přicházejí v těchto dnech znovu s pohyblivým koncertním záznamem.
Historie polských neo-thrash metalistů HORRORSCOPE podle biografie na domovských stránkách sahá sice jen zhruba do roku 1996, kdy se kapela (tehdy ještě pod názvem DISONANCE) vyloupla na světlo boží...
Zalovit si v pokladnici zlatého thrash metalového fondu, to je vždy příjemná a milá záležitost. Ať hmátnete kam hmátnete, vždy se na vás usměje mládežnicky pohrdavý výraz partičky sebevědomých vlasáčů...
Ne nadarmo se zřejmě říkává, že pokud chce člověk psát, respektive dobře psát, měl by se soustředit na to, co je mu nejbližší, čemu nejlépe rozumí a s čím je takřka v každodenním styku.
Když si tak člověk shrne ty nejdůležitější z okolností, které provázely vznik „Invaze“ (v originálu „The Invasion“), musí nutně dojít k závěru, že sudičky...
O pětadvaceti letech, jimiž ARAKAIN táhne tu svou heavy metalovou káru dál a dál, už toho bylo letos napsáno dost a dost, nicméně aby byl účet úplný, ještě jednou se na tohle téma budeme muset pobavit.
Pro poslech italského power metalu se člověk vždy musí zaštítit ochrannými kouzly. Kupodivu to není nutné pro poslech této party. Projev je civilní, více se opírá o instrumentální výkony inklinující k progu, k tomu zajímavý vokál. Slušné.
Z podzemí Věčného města vzešla tahle gothic/doom parta, která si za vzor bere švédské DRACONIAN a další podobné spolky. Příjemná melancholická záležitost, která na hodinu čas poněkud zpomalí.
Ambient, který je široce rozkročen mezi svoji chill a dark zónu říznutý dungeon synthem. Má oblíbená relaxační hudba poslední doby. Oproti minulému albu „Another Time“ sází trochu víc na „vesmírné“ rejstříky a větší dějovost.
Tak tohle album je pro mě trochu oříšek. Emo rock, který osciluje mezi příjemnou energickou ladností a hodně podbízivými a banálními refrény. Ty na efekt stavěné melodie bolí, ale z nějakého důvodu to poslouchám už poněkolikáté. Je to kýč, ale baví.
Němci MAAT jsou další představitelé egyptologického death metalu ve stylu NILE. A vedle například svých krajanů APEP prezentují to asi nejlepší, co v této oblasti v roce 2024 vyšlo. Příjemná procházka mezi hrobkami faraonů.
Indie rocková emařina plná vybrnkávaných smutných songů, které zní jak z doby, kdy emopatka a mrkváče byli posledním výkřikem teenage módy. Solidní a uvěřitelná porce pocitů i atmosféry, jen by to chtělo sem tam trochu víc dynamiky.
Ačkoli Ludva před lety udělil těmto žákům kapitána Kašpárka mrzkou trojku, časem jistě zmoudřel a dnes i on musí uznat, že tato kapela a) má bicí b) drhne velice obstojné bukanýrské retro, u nějž člověk rád hodí dřevěnou nohou. Vidíme se v Písku, vy psi!
