BLAZE BAYLEY - Alive In Poland
Blaze Bayley měl bezpochyby životní štěstí, když se připletl do cesty IRON MAIDEN. IRON MAIDEN ovšem měli také štěstí, že narazili právě na něj, to mi nikdo nevymluví.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Uspěchaná doba, nahánějící nás stále častěji a více do různých multikin a multikomplexů, se nepochybně odráží i na nabídce filmového menu. Zfilmováno bylo již vlastně úplně všechno (něco dokonce i několikrát za sebou) a tak je stále těžší příznivce pohyblivých obrázků potěšit.
INSANII táhne na dvacítku, to je fakt, který se nedá oddiskutovat nebo dokonce zapřít, byť se k němu Poly a spol. zrovna dvakrát nehlásí. Nejspíš jen velmi těžko se proto dočkáme čehosi jako výročních slavnostních koncertů...
Začít zde jinak než konstatováním, které hovoří o „Dark Passion Play“ jako o jednom z nejočekávanějších alb roku 2007, by bylo asi poněkud nestandardním postupem...
Bylo nebylo, jednomu nejmenovanému kolegovi, jehož šestý smysl proslul zejména mezi heavymetalovými příznivci, se tak dlouho nechtělo do odborného pohledu na nejnovější počin slovutných KING DIAMOND...
Věčně lákavý obrázek pyramid, zvířený písečný prach až nepřirozeně zastiňující denní světlo a téměř nadpřirozená postava ohánějící se hromovou holí, kolem níž doširoka rozevírá své zubaté tlamy hned několik evidentně rozladěných vlků.
Počet skupin a projektů, jimiž prošel a prochází německý bicmen Uli Kusch, vskutku narůstá geometrickou řadou. Na tom ovšem není nic zas tak divného, neboť známe přece celou řadu dalších světoběžníků (případně „Německoběžníků“)...
Přání nenechat vás čekat na další díl demonadílky tak dlouho jako na ten minulý jsem si vzal za své, a tak vás v krátkém časovém sledu zvu znovu na malou procházku tuzemskými garážemi a zkušebnami.
Sluníčko, nakukující trhlinami v oblačném nebi nad Spáleným Poříčím a plzeňští ILL FISH nemilosrdně vytahující ze spacáku poslední spáče, to byl první obrázek...
Festivalový fenomén vládne hudebnímu světu, domácí končiny nevyjímaje. Jinak se sotva dá popsat doslova přeprška hromadných vystoupení kapel nejrůznějšího ražení...
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.