Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Téměř přesně v půlce výročního podzimního turné, které mimo jiné zasáhlo či zasáhne také sousední Slovensko a Polsko, se ARAKAIN zastavil i na domácí pražské půdě...
Když se tak člověk zamyslí nad tím, kolik světově proslulých metalových spolků už jsme od památného roku 1989 mohli shlédnout a vyslechnout v domácích halách a klubech...
Blaze Bayley měl bezpochyby životní štěstí, když se připletl do cesty IRON MAIDEN. IRON MAIDEN ovšem měli také štěstí, že narazili právě na něj, to mi nikdo nevymluví.
Platí-li pro heavy metal nějaké všeobecně závazné zásady (jakože zřejmě ano), pak výjimku z nich rozhodně představuje pravidlo, podle nějž je opakování matkou moudrosti.
Uspěchaná doba, nahánějící nás stále častěji a více do různých multikin a multikomplexů, se nepochybně odráží i na nabídce filmového menu. Zfilmováno bylo již vlastně úplně všechno (něco dokonce i několikrát za sebou) a tak je stále těžší příznivce pohyblivých obrázků potěšit.
Sám, samotinký v lůnu té nejčistší přírody. Rozkvetlá louka, slunce žhnulo, cikády řvaly jako šílené a okolní vzduch se ani nehnul. Ani vlastně nevěděl...
INSANII táhne na dvacítku, to je fakt, který se nedá oddiskutovat nebo dokonce zapřít, byť se k němu Poly a spol. zrovna dvakrát nehlásí. Nejspíš jen velmi těžko se proto dočkáme čehosi jako výročních slavnostních koncertů...
Čas od času dosáhne autorský přetlak Stephena Kinga velmi vysoké hodnoty (možná dokonce tak vysoké, že se k ní spousta jiných, rovněž objektivně uznávaných spisovatelů...
Začít zde jinak než konstatováním, které hovoří o „Dark Passion Play“ jako o jednom z nejočekávanějších alb roku 2007, by bylo asi poněkud nestandardním postupem...
Bylo nebylo, jednomu nejmenovanému kolegovi, jehož šestý smysl proslul zejména mezi heavymetalovými příznivci, se tak dlouho nechtělo do odborného pohledu na nejnovější počin slovutných KING DIAMOND...
Věčně lákavý obrázek pyramid, zvířený písečný prach až nepřirozeně zastiňující denní světlo a téměř nadpřirozená postava ohánějící se hromovou holí, kolem níž doširoka rozevírá své zubaté tlamy hned několik evidentně rozladěných vlků.
Počet skupin a projektů, jimiž prošel a prochází německý bicmen Uli Kusch, vskutku narůstá geometrickou řadou. Na tom ovšem není nic zas tak divného, neboť známe přece celou řadu dalších světoběžníků (případně „Německoběžníků“)...
Epické volání dávnověku, vyprávění hrdinských ság s lákavou vůní cestování proti proudu času a majestátní adrenalinové chorály, neomylně vyvolávající mrazení v zátylku...
Přání nenechat vás čekat na další díl demonadílky tak dlouho jako na ten minulý jsem si vzal za své, a tak vás v krátkém časovém sledu zvu znovu na malou procházku tuzemskými garážemi a zkušebnami.
Z podzemí Věčného města vzešla tahle gothic/doom parta, která si za vzor bere švédské DRACONIAN a další podobné spolky. Příjemná melancholická záležitost, která na hodinu čas poněkud zpomalí.
Ambient, který je široce rozkročen mezi svoji chill a dark zónu říznutý dungeon synthem. Má oblíbená relaxační hudba poslední doby. Oproti minulému albu „Another Time“ sází trochu víc na „vesmírné“ rejstříky a větší dějovost.
Tak tohle album je pro mě trochu oříšek. Emo rock, který osciluje mezi příjemnou energickou ladností a hodně podbízivými a banálními refrény. Ty na efekt stavěné melodie bolí, ale z nějakého důvodu to poslouchám už poněkolikáté. Je to kýč, ale baví.
Němci MAAT jsou další představitelé egyptologického death metalu ve stylu NILE. A vedle například svých krajanů APEP prezentují to asi nejlepší, co v této oblasti v roce 2024 vyšlo. Příjemná procházka mezi hrobkami faraonů.
Indie rocková emařina plná vybrnkávaných smutných songů, které zní jak z doby, kdy emopatka a mrkváče byli posledním výkřikem teenage módy. Solidní a uvěřitelná porce pocitů i atmosféry, jen by to chtělo sem tam trochu víc dynamiky.
Ačkoli Ludva před lety udělil těmto žákům kapitána Kašpárka mrzkou trojku, časem jistě zmoudřel a dnes i on musí uznat, že tato kapela a) má bicí b) drhne velice obstojné bukanýrské retro, u nějž člověk rád hodí dřevěnou nohou. Vidíme se v Písku, vy psi!
Lehce gotický špinavý postpunk ze Záhřebu s výraznou dávkou retro-nostalgie. Podtrhuji slovo punk. Žádný papundekly z kláves a zadumané melancholie, co vás unudí k smrti, ale dost svižná uštěkaná hudba s řádným odpichem.
